Nikdy není pozdě na to splnit si svůj sen.
- Autor příběhu: Petr, 65 let
Vyrůstal jsem na okraji Barrandova v Klukovicích. V ulici mého dětství je i dnes jenom prašná šotolinová cesta. Zastavil se tam čas, což je krásné i smutné zároveň, protože to ve mně vyvolává spoustu nostalgických vzpomínek.
Vyrůstat v Klukovicích bylo jako vyrůstat v Praze a zároveň na vesnici. Měli jsme králíky i slepice a před Vánoci jsem musel cpát bramborové šišky husám do krku. No, a taky jsem měl, co by kamenem dohodil, nádhernou přírodu. Často mně lidi nevěří, že jsem žil na Barrandově, a přitom ne v paneláku. Přímo za domem jsme měli Prokopské údolí, takzvaný „Prokopák“, a tam jsem trávil čas, co to šlo. Rád jsem seděl na louce a poslouchal zurčení potůčku, rád jsem tam psal domácí úkoly, četl si foglarovky.
Zamiloval jsem se tam ale zejména do květin a stromů. Moje láska ke květinám začala s pampeliškami. Každý rok jsem se těšil, až vykvetou a my z nich budeme s maminkou dělat med. Naučil jsem se poznávat léčivé byliny i všechno možné luční kvítí. Sbírali jsme podběl, pěstovali mátu, meduňku i měsíček. Květiny jsem si i sušil, vyhledával o nich detaily v encyklopediích a dával dohromady herbáře. Při hodnocení s odstupem času jsou to skoro umělecká díla. Doteď jsem na sebe pyšný.
V dospělosti jsem měl spoustu jiných starostí. A také radostí. Žena, děti, práce. Vždycky, když jsem měl splín nebo toho na mě bylo moc, pomohlo mi, že jsem se sebral a šel na pár hodin do přírody. Příroda je všelék – vyčistíte si hlavu a zapomenete na všední starosti.
Vždycky jsem ale snil o tom, že budu mít vlastní zahrádku. Podobnou jako jsme měli v Klukovicích, s mátou, bylinkami a okrasnými květinami. No, a „na starý kolena“ se mi to povedlo. Se ženou leta bydlíme v Roztokách u Prahy, velkoměsta už jsme si užili až až. A tady jsme našli starší dům s obrovskou zahradou. Naše zahrádka je jako z pohádky o Šípkové Růžence, akorát že tu nemáme jenom růže, ale i astry, žluté a bílé kopretiny, jiřinky, třapatky, tymián, rozmarýn, meduňku, tři druhy bazalky… a takhle bych mohl pokračovat donekonečna. Splnil jsem si sen. A nejvíc mě těší, když si ke mně pro květiny a bylinky chodí moji přátelé a sousedé a mají z nich radost a proto nikdy není pozdě na to splnit si svůj sen.