Vzpomínky pohádkového čtecího dědečka Jiřího Grumlíka
- Autor příběhu: Jiří Grumlík, 84 let
"Není každému však přáno, aby poznal ono šťastné ráno a slyšel snad i ptáčky pět, že se dožil - osmdesátipěti let.” V mém věku 85 let má paměť už není tak bystrá, jak bývala dříve, ale mé dětství si pamatuji velice dobře, protože probíhalo v době 2. světové války. Těch 6 let okupace byla opravdu velmi zlá doba plná násilí a krutosti. Stále je méně a méně těch, kteří tuto obludnou dobu pamatují. Na ulicích Prahy i v jiných částech naší země se procházeli cizí vojáci v ošklivých šedivých uniformách s ostře nabitými zbraněmi. Večer co večer tátové museli zatemňovat okna, aby světlo z bytů nepronikalo do ulic. Kdo to neudělal, byl i s rodinou přísně trestán. Na konci války došlo k dvěma náletům a bombardování Prahy, při nichž zbytečně umírali nevinní lidé.
My děti jsme se však naivně a v nevědomosti z pochopitelných důvodů, těšily na to až začnou na střechách domů houkat sirény. To byla vždycky výstraha pro další možné bombardování Prahy. Pro nás okamžitě končilo vyučování a rychle jsme musely běžet domů. Samozřejmě bez úkolů a bez zadání. A to nás těšilo. Neuměly jsme jako děti z toho rozum a plně nechápaly celou tu hrůzu. Byl to divný čas. Na ulicích nejezdila skoro žádná auta a tak jsme mohly my děti využívat prázdné ulice k různým jednoduchým hrám, protože hraček, míčů bylo poskrovnu. Zejména v zimním období bývalo v oněch válečných letech v Praze, ale i v jiných částech naší země hodně sněhu a to byla zejména pro chlapce velká příležitost stavět mezi ulicemi sněhové barikády, koulovat se a hrát si na válku.
Oblíbenou hrou chlapců byl fotbal, ale nikoliv s míčem, ten nikdo neuměl, a tak se hrálo s tak zvaným “hadrákem”, což byly smotané ponožky a zašité tak, aby se nerozmotaly při hře. Zručné ruce tatínků byly důležité pro výrobu domácích hraček pro holčičky i pro kluky. Jiné hračky v období války neexistovaly a nebo jich byl velký nedostatek. To se v plné míře týkalo i vánočních dárků. Do školy jsme chodili kluci zvlášť až do 5. třídy obecné školy, děvčata také zvlášť. Ve školách vyučovali převážně páni učitelé a jen zřídka paní učitelky. Páni učitelé dokázali získat si respekt a to i za cenu někdy tělesných trestů. Dnes je takový režim udržování kázně nemyslitelný, ale tehdy to fungovalo a nikdo si nestěžoval. Byl to úplně jiný svět než je ten současný, ve kterém nyní žijeme.
V té době neexistovaly žádné supermarkety ani obchody podobného druhu. Existovaly menší kamenné obchůdky a málo zboží v nich. Maminky zůstávaly většinou v domácnosti a staraly se o výchovu dětí. Tatínkové vydělávali peníze na skrovné živobytí. Tehdy neexistovaly žádné vymoženosti dnešní doby, jako jsou dnes technické komunikační prostředky v současnosti pokládané za samozřejmost. Život byl tehdy chudší, jednodušší a hlavně v nepřetržitém strachu. Ani úzké přátelství a komunikace mezi lidmi tak jako je tomu dnes z pochopitelných důvodů neexistovaly. Přitom je známý a ověřený životem fakt, že bez přátel nemůže člověk dosáhnout plného štěstí, ovšem na druhé straně v krizi člověk poznává opravdové přátele.
Na závěr bych rád zdůraznil, že v současné době díky "Mezi námi" mám i v mém pokročilém věku možnost seberealizace a hlavně čtením pohádek v MŠ P-3, přináším radost těm nejmenším školáčkům, což mě v důsledcích samozřejmě hřeje u srdíčka. Já sám si pak nepřipadám zbytečný. A to je to, proč to pro ně stále rád dělám.
Dětem chci vyslovit jednu radu, aby měly rády své rodiče, prarodiče, učitelky, učitele a též své kamarády/dky, protože ono se to zase všechno v dobrém vrátí a dosáhnou tak štěstí a spokojenosti.