Dobrodružství je koření života. Nikdy se ho nevzdávejte.
- Autor příběhu: Jarda, 67 let
Doma mě vždycky vedli k tomu, abych se nebál, abych byl průbojný a odvážný. Od malička jsem slýchal: „Líná huba, holé neštěstí,“ nebo „Kdo se bojí, nesmí do lesa“. Těmito životními moudry jsem se po celý život řídil.
Jako kluk jsem rád četl Rychlé šípy, Vinnetoua a indiánky. „Kápézetku“ (krabička poslední záchrany) jsem měl snad odjakživa. Od pěti let jsem chodil na skautský kroužek a každý rok jezdil alespoň na dva tábory. Úplně nejšťastnější jsem byl, když jsem mohl jet na dvoutýdenní tábor jak v červenci, tak v srpnu. Ale hlavně když se spalo ve stanech a večer jsme padali únavou.
Skaut mě naučil nejen jak přežít v přírodě, rozdělat oheň, poskytnout první pomoc nebo jak se dorozumět pomocí morseovky, ale taky jak budovat a udržovat mezilidské vztahy, co je to zdravé soupeření nebo jak je důležitá vzájemná důvěra. Vybavil mě do života od A do Z. Aspoň jsem si to myslel.
Moje další životní dobrodružství bylo rodičovství a manželství. Když se nám narodila dvojčata, syn Jaroslav a dcera Lenka, vzpomněl jsem si, jak mi moje maminka říkávala: „Už když jsi se dral na svět, bylo to dobrodružství.“ A musím jí dát za pravdu. Dvojčata dají opravdu zabrat a přiznávám se bez mučení, že na to mě ve skautu nepřipravili. Kurz přežití s novorozenci a batolaty bych před narozením dětí rozhodně ocenil.
Když děti povyrostly, často jsme se celá rodina vydávali na pěší túry. Obvykle bylo jejich cílem spaní v přírodě na nějakém zvláštním místě. Vzpomínám si, jak jsme spali na stolové hoře Vladař, kde bylo dříve keltské oppidum. V dětech jsem tak probouzel zvědavost a odolnost.
V devadesátých letech jsem si splnil jeden ze svých dětských snů a uskutečnil jsem s přáteli cestu „Po stopách Vinnetoua“. Viděli jsme na vlastní oči Plitvická jezera v Chorvatsku a já jsem si připadal jako v Pokladu na Stříbrném jezeře. Za svoje největší dobrodružství pokládám dvouměsíční cestu po jižní Americe, kde jsem poznával historii indiánů. Bylo toho tolik, že to ani nejde slovy popsat. Nejvíce mě zaujaly rybářské kultury ze středního Peru, které využívaly do svých čelenek pestrobarevné peří amazonských papoušků.
Teď už svoje dobrodružství prožívám zejména prostřednictvím napínavých knih a do zahraničí cestuji prstem po mapě, ale ani tak o něj nehodlám přijít. Zvídavost a touha po poznání mě nikdy neopustily, protože…
… dobrodružství je koření života. Nikdy se ho nevzdávejte!