Výzva, která mě posílila aneb Po kočce taky nechcete, aby štěkala
- Autor příběhu: Olga Suchá, 78 let
Přemýšlím o tom a vybavují se mi různé epizody mého ne vždy šťastného života. Někdy to bylo a je jak na houpačce, nahoru - dolů a člověk s tím nic nenadělá. Musí si jen říkat, že to musí zvládnout a vydržet, a že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůře a spíš si na všem najít něco dobrého. Říkám si, že nakonec je všechno jak má být.
Knížky, které mi dodávaly sílu
Pomáhala mi v tom knižní hrdinka Polyanna ze stejnojmenné knihy, která, když si např. zlomila nohu, tak se uměla radovat z toho, že její ruce jsou v pořádku a může plést či háčkovat, což by v opačném případě nemohla.
I kniha „Vejce a já“ mi při vyrovnání se s životními situacemi hodně pomáhala.
Osudové setkání
Jedno zvlášť zlé krizové období v mém životě bylo. Náhodou jsem byla cosi zařizovat. Proč - to už nepamatuji, v Košířích. Před obchodem s potravinami bylo zaparkováno několik kočárků. Slepec s bílou holí, středního věku, se mezi kočárky zamotal, málem upadl a nevěděl kudy ven. Přiskočila jsem, pomohla mu z téhle motanice a vyvedla ho na volný chodník. Muž, ač otřesený mi děkoval za pomoc a po mé otázce, kterým směrem potřebuje jít se ukázalo, že ještě máme kus společné cesty. Pán byl příjemně hovorný, dozvěděla jsem se, že podle zabarvení mého hlasu rozeznal, že jsem tmavovláska a i můj věk téměř uhodl. Radostně mi vyprávěl, že brzy pojede do Maďarska, kam se už hrozně těší.
Já jsem si v duchu říkala: „Propána, vždyť tam stejně nic neuvidí, na co se v Maďarsku může těšit.“On jako by četl mé myšlenky, začal vysvětlovat. „Víte mi slepci sice nevidíme, ale svými smysly cítíme jinou atmosféru a jsme vnímavější na okolní vjemy.“ Po ten krátký čas, než se naše cesty rozdělily, mi vlil do duše tolik optimismu, kterým byl doslova nabit. Po našem rozloučení jsem si řekla : „Poslyš, ty si fňukáš, oči máš v pořádku i zdravá jsi a tento člověk, který je od mlada nevidoucí se umí radovat i z mála. Proti tomu jak žije, jsou tvé problémy nic.“ Uplynulo mnoho let od tohoto setkání s neznámým člověkem a protože už jsme se nepotkali, nikdy se nedozvěděl, jak často jsem si na něj a jeho přístup k životu v těžkých situacích vzpomněla a jak mi pomáhal.
Mám ještě jednu opačnou vzpomínku. Možná, čemuž bych byla z celého srdce ráda, jsem i já jedné manželské dvojici pomohla. Nastoupila jsem do plně obsazené tramvaje. Stojím nad rozčíleným pánem hlučně telefonujícím, jak patrno, se ženou. Říkal, spíše nadával, něco v tom smyslu: „To jsi celá ty, já už toho mám dost! S tebou to vážně není k vydržení!“ Po vypnutí telefonu ještě pln emocí se obrátil na mně se slovy: „Vy ženský jste fakt nemožný, ať se člověk snaží Vás pochopit nebo Vám porozumět, to se vážně nedá! Ta vaše logika - hrůza!“
Po kočce taky nechcete, aby štěkala
Já jsem nedávno před tímto setkáním byla v divadle na výborné divadelní hře Caveman, která byla postavena právě na rozdílu mezi mužským a ženským jednáním. Onen muž mě svým útokem rozesmál a já mu odpověděla: „To je zajímavé, po kočce nechcete, aby štěkala a hlídala, nebo po psovi, aby mňoukal a chytal myši. Po nás o kterých se říká, že jsme z Venuše a vy chlapi z Marsu vyžadujete, abychom měly vaše mužské myšlení. Jděte s paní do divadla na představení Caveman do Jalty, poznáte rozdíly mezi námi, pobavíte se a uvědomíte si v čem se navzájem lišíme.“ Po těch slovech jsem si šla sednout na uvolněné místo na konci vozu. Po pár stanicích pán přišel za mnou se slovy: „Vy jste sluníčko, víte, já už byl rozhodnut, že se s ženou rozvedu, na toho Cavemana určitě půjdeme a moc Vám děkuji za slova v pravou chvíli, možná jste nám zachránila manželství." Opravdu užitečná hra, kterou by snad měli všichni novomanželé vidět povinně.