Něco mezi nebem a zemí
- Autor příběhu: Irena Hušinová, 75 let
Nešťastný rok 1981
Rok 1981 byl pro mne rokem nešťastným. V dubnu jsem porodila mrtvé dítě a v květnu tragicky přišla o svoji maminku, se kterou jsme měly báječný vztah. Byla jsem zoufalá, ale zodpovědnost vůči dvěma dětem ve věku 3 a 6 let byla velká. Potřebovaly aktivní a klidnou mámu. Hormonální změny a stesk se podepisovaly na mém zdravotním stavu. Lékaři nakonec rozhodli, že pro zachování mého dalšího zdraví a života bude nejlepší, když se podrobím hysteroktomii.
Zájezd do Francie
Rozhodla jsem se, že si ještě před operací dopřeji uskutečnit svůj sen, a to realizovat zájezd do Francie. Zájezd byl nádherný, nejvíce času jsme prožili v Toulouse. Jednoho dne, bylo to 5. června jsme se nemohli jako skupina dohodnout, kam vyrazíme, než se bude opět pokračovat v noci autobusem dál. Najednou v tom davu mne oslovil starší pán, hovořil pomalu francouzsky. Radil mně, ať si zajedu do Lourd, není to prý daleko a také mi poradil, kdy se tam člověk dostane. Je to poutní místo, kam směřují tisíce lidí pro uzdravení a pak mi vyprávěl historii, též o dívce Bernadetě, ale všemu jsem nerozumněla. A vám by to prospělo, dodal. Po jeho slovech jsem cítila, jak najednou nechci nic jiného, než vidět místo, které je tak zázračné. Vždy jsem byla žena, která se snadno a rychle rozhoduje. Náš řidič mi pomohl a vysadil mne cestou na nedalekém nádraží a sdělil adresu hotelu, kde se bude nocovat. Udýchaná jsem vběhla ke kase na nádraží, ale bylo mi řečeno, že vlak do Lourd před sedmi minutami odjel. Jak se tak rozhlížím, vidím na displeji informaci, že je připraven mimořádný spoj do Lourd, odjezd za pár minut. Rozhodla jsem se intuicí a viděla, jak již výpravčí připravuje nějaký vlak k odjezdu. Utíkala jsem a mávala na něj lístkem. Otevřel mi v posledních vteřinách.
Konečně Lourdy
Překrásný den. Stojím a nevěřícně zírám do údolí před sebe. Nepopsatelný zážitek. Pomalu sestupuji a pozoruji lidi z nejrůznějších částí světa, chudé, bohaté i velmi bohaté. Všichni mají stejný problém. A všichni jsou si tady najednou rovni. Zapojuji se do zástupu, který směřuje k jeskyni svaté Bernadety, chci se ještě pomodlit za zdraví všech mých drahých a také zapálit svíčku za ty, které již nemám. Kněz mi žehná. Pak jdu s ostatními se napít ze záračného Bernadetina pramene a pak postupuji k chrámu a jdu i do krypty, kde čtu neuvěritelné příběhy těch, kteří se zde uzdravili.
Pohled na hodinky mne upozornil, že již je pozdě a musím se vrátit, abych stihla vlakový spoj. Kousek od kostela potkávám mladíka, který prodává Madonky. Vybírám, až mi padne do oka jedna a tu si kupuji. Dávám ale za ni poslední peníze, ale jinou nechci. Ale ouha, nevím jak se to mohlo stát, vlak jsem zmeškala. Potkávám skupinku rozesmátých studentů, jedou do Tolouse na svatbu své kamarádky a berou mne s sebou. Vysazují mne u hotelu a pokračují dál. V autobuse při zpáteční cestě do Prahy si v duchu promítám celou tu nádheru. Za týden odcházím na kliniku, kde se má vše rozhodnout. S tlukoucím srdcem se připravuji k prohlídce. Sestra podává lékaři moji dokumentaci. Lékař začíná s vyšetřením. Lékař oslovuje sestru s dotazem, že mu asi dala špatnou dokumentaci, čemuž se sestra brání. Lékař kroutí hlavou, neshledává žádný zdravotní problém. Ležím bez hlesu a nemohu tomu uvěrit.
“Co jste se sebou ženská udělala?”
“Byla jsem v Lourdech pane doktore,” špitám.
"Prosím vás, jsem lékař, já na takové věci nevěřím.”
Nicméně, skutečnost, že jsem zcela zdravá, je neoddiskutovatelná. Od té doby jsem naprosto v pořádku. Nejsem náboženský fanatik, do kostela zajdu výjimečně. Ale věřící jsem a tam někde hluboko uvnitř vím, že něco mezi nebem a zemí existuje.