Dopisy mamince do nebe
- Autor příběhu: Mariana Hasíková, 65 let
Je mi líto, že v době, kdy ještě moje maminka žila, nebyl náš vztah úplně nejideálnější. Nebylo v něm tolik intimity a důvěry, a i když jsme cítily, že jsme na sebe napojeny a máme se moc rády, nebyly jsme si to nikdy schopny říct (obě jsme byly Rak, obě v čínském horoskopu Kohout, obě nejstarší sestry bratrů - tyto konstelace se moc neslučují).
Rodiče v nás žijí napořád
Pro mamku bych byla schopna udělat cokoliv, několik let jsem se o ni starala, ale říct jí "mám tě ráda" jsem nikdy neuměla. Prostě nějak nemohla. O to častěji však jí v duchu "píšu" takovéto dopisy teď do nebe, protože máma v nás pořád bude žít, i když už není na tomto světě. Opravdu s jejím odchodem pominuly napnelismy i generační konflikty i nějaké ostny a pocity viny z minula a člověk vzpomíná jen na to hezké.
Mohla jsem se dozvědět o svých předcích
A lituje, že to netrvalo déle. Lituji i toho, že maminka byla ročník narození 1921, prožila své nejkrásnější roky za 2. sv. války. Dozvěděla bych se více o mých milovaných předcích, jejích příbuzných. Protože kolem nás šla historie - Kobyliská střelnice, Heydrichova zatáčka, Chabry, kudy přijeli vojáci osvobodit Prahu a kde se bojovalo při Pražském povstání - mohla jsem se dozvědět tolik zajímavého, ale stále se to odkládalo - až už je pozdě.
Zde vzpomenu na "Dopis Tátovi" od Jana Hrušínského - naprosto nádherný a nostalgický, člověk se neubrání slzám. A přesně tak lituje, že nebyl schopen některé věci říct člověku, který mu byl nejbližší. Kéž by se tyto bariéry podařilo překonat v době, kdy žijeme, jsme spolu a jsou aktuální!