Vzpomínky na babičku
- Autor příběhu: Vladimír Bartl , 78 let
Moje babička se jmenovala Helena Brauerová a dožila se pouhých padesáti let. Velmi často na ni vzpomínám, vybavuji si detaily, když jsem byl s babičkou a kde všude. Pamatuji si na tu dobu, kdy na poutích se prodávaly fialové bonbony. Byla to doba dětství, her, běhání po loukách a povídání si s babičkou.
Babička žila na Bořislavce
Babička žila v Praze, naposled v Dejvicích, na Bořislavce, měla malého pejska, jmenoval se Kokinka. Dědečka si nepamatuji, jen vím, že jejich manželství, které bylo velice spořádané a idylické, předčasně skončilo smrtí manžela ve válce. Babička byla pečlivá, starostlivá, pracovitá žena, její domov byl sídlem radosti a spokojenosti. Milující žena, rozumná, rychlá v rozhodování, pořádná a laskavá ke všem. Bylo to po válce a v době nelehké měla spoustu starostí. Obývala garsonku ve vile. Na okenním parapetu měla kvetoucí kaktusy. Před oknem na zahradě pěstovala jiřinky, byly tmavorudé, nikdo široko daleko takové neměl.
Osudné uhlí
Nevzpomínám si na kamna, ve kterých topila. Vím jen, že měla ve sklepě uhlí, které se jí stalo zlým osudem. Uhlíři přivezli uhlí, které zůstalo na chodníku. Byl vánoční čas, babička svědomitě nosila uhlí ve vědrech z chodníku do sklepa, snažila se, aby to do tmy stihla. Doma měla plný stůl formiček a těsta na vánoční cukroví, všechno nechala být, v tu chvíli uhlí bylo přednější. Jenže tím nošením uhlí si rozbouřila krevní oběh tak moc, že se jí v noci udělalo nevolno od srdce. Zoufale bouchala na stěnu sousedního bytu ve vedlejším domě. Ráno její sousedka poslala svého manžela, aby se šel podívat na babičku, dle zvyklosti. Ale již bylo pozdě, babička bez jakékoli pomoci zemřela uprostřed rozpečeného vánočního cukroví. Naše maminka od té doby nikdy už na vánoce nepekla.
Velký lustr a dobrý večer
Mé vzpomínky však jsou na babičku stále jako by to bylo dnes. Když jsem byl u ní na návštěvě, ono se setmělo, rozsvítila lustr nad stolem a řekla, dobrý večer. Lustr svítil jen středovým světlem, lemovaným krásnými jasnými korálky. Malinká garsonka neměla předsíň, dveře byly odděleny od studené chodby závěsem šedivé vlněné deky s vyšitým fialovým kosatcem. Sekretář neboli skleník z černého dubu vévodil místností, odtud mě babička dávala bonbóny - fialky ze skleněného vejce. Pod bílý gauč, nechala babička vyrobit široký šuplík. Pojmenovali jsme ho později jako náš rodný gauč. A když jsme ho po smrti babičky přestěhovali do Prahy Podolí, jako děti jsme na něm sedávali. Navždy naše památka na babičku.
Rodinná vilka na Sadské
O školních prázdninách byla s námi babička v Sadské, nedaleko od Poděbrad, Nymburka a Kerska. Nebožtík dědeček z rodiny otce, ještě za svého života na hypotéku koupil vilku, na letní byt pro svoji rodinu. Na zahradě byla nízká stavba a v ní letní kuchyně, neboli černá kuchyně, zde nám babička na sporáku, ještě na uhlí, vařila výborná jídla. O společnou fotografii jsem bohužel přišel.
Babička byla velmi skromná žena, jasně si pamatuji, že v létě nosila na nohou hnědožluté skautské boty - kecky. Z vilky to nebylo daleko k Labi, ani do lázní, do dnes stojícím v borovém lese. Zde babička vždy načerpala ze studny minerální vodu, železným, černým kolem připevněným na pumpě, s kterým se točila voda z podzemí, jako dítě, se mi zdálo, že je to obrovské a já bych s tím ani nehnul. Chladnou vodu jsme popíjeli z hrnku, který byl připoután ke stojanu pumpy řetízkem. Poměrně často jsme se chodívali koupat do Labe. Byla v ní čistá voda a na přilehlé louce jsme si hráli nebo opalovali. Koupáním vyhládlo, tak přišla k chuti bublanina s borůvkami. Borůvky jsme tenkrát chodívali sbírat do nedalekého lesa. Tolik jsme se s plnými bříšky u toho nasmáli. Je to zajímavé, že si nepamatuji zimu, déšť, vítr, bouřky, sníh a jiné špatné počasí jen teplo a slunečno. Asi je to tak lepší. Ten dětský svět je přece o tolik barevnější.
Nepíše se mi to snadno, oživil jsem si dávné vzpomínky, přišel jsem o všechny fotografie, které zůstaly v bytě v Praze Podolí, a nyní vím, že je nikdy už neuvidím. Tak alespoň rozsvěcuji elektrickou svíčku ve svém pokoji, když na babičku vzpomínám a při tom se tiše modlím.
Současná nelehká doba, mě nedovoluje, abych jel na hřbitov do Prahy Bubenče, kde je moje babička pochována. Tam odpočívá v pokoji na věčnost s ostatními členy rodiny. Věřim však, že se na hřbitov ještě podívám, buď tento rok nebo příští. Vím, že by mi to umožnila organizace, ve které se nacházím. Na závěr bych pověděl jen to, vymínil jsem si, abych po mém úmrtí a kremaci byl do hrobu s našimi pochován. Jak říkám já a tak se všichni sejdeme.
Jmenuji se Vladimír Bartl (ročník 1943), je mi 78 let. Jsem spokojený klient v Domově Pod Kavčí Skálou v Říčanech, tady žiji již 4 roky. Posílám velké poděkování celému kolektivu do DPKS.