Vzpomínejte na to hezké. Na to špatné je život příliš krátký.
- Autor příběhu: Míša , 66 let
Jako malou nebylo možné mě dostat z kuchyně. Ani párem volů. Milovala jsem pečení, ze začátku teda spíš olizování těsta z vařečky – nejlepší bylo vanilkové bábovkové.
Všechno jsem musela vědět, byla jsem nezastavitelný stroj na „proč otázky“. Některé dávaly smysl (Maminko, proč se dává do omáčky mouka?), některé méně (Maminko, proč se jí rajská s kolínkama?). Nicméně vždycky mě víc zajímalo pečení. Koláče, perníky, dorty, buchty. Nesměl mi uniknout žádný detail, teplota trouby, přísady – nic. Protože jsem ještě neuměla psát, „zapisovala“ jsem si recepty do notýsku „tajným jazykem“. Doposud se mi ho nepodařilo rozluštit, ale moc ráda na ty chvíle vzpomínám. Notýsek, pastelky i já jsme byli celí upatlaní. A já byla moc šťastná.
Sladké se u nás pojilo se snídaněmi a taky s dezertem po obědě. A kávou! Měli jsme s tatínkem takový svůj rituál. Tatínek si rád pražil kávu sám. Říkal, že náš byt je pak takové „kávové doupě“. Sice jsem nevěděla, co to znamená, ale přišlo mi, jako by na tom bylo něco spikleneckého. Milovala jsem tu vůni, která se linula po celém našem „doupěti“, když tatínek pražil nebo mlel kávu. Když bylo upraženo, umleto a z horké kávy se krásně kouřilo, tak jsem vždycky dostala maličko kafe s medem a se spoustou teplého mléka. Potom jsem pokaždé usnula jako špalek, a tak jsem nechápala, jakto že dospělí byli po sladkém a kávě tak hluční a veselí.
Tyhle krásné vzpomínky na pečení s maminkou a „kávové doupě“ s tatínkem si s sebou nosím celý život, stejně jako lásku ke kávě. Mnoho let jsem pracovala v administrativě, kde je káva sice na denním pořádku, ale není v jejím pití ta obřadnost a krása. Já mám ráda, když se u nás v kavárně, kam jsem se rozhodla v důchodu chodit na brigádu, sejdou třeba tři kamarádky a sedí a sedí a povídají si páté přes deváté. V tom vidím to kouzlo kávy – když si v její společnosti sdílíte svoje zkušenosti a zůstanou vám hezké vzpomínky. Nebo si na něco hezkého vzpomenete a oživíte si dávno zapomenutý pozitivní okamžik. A proto bych byla ráda, kdyby si lidé uchovávali v paměti ty hezké vzpomínky po celý život. Neste si s sebou to dobré, vzpomínejte na to dobré, na to špatné je život příliš krátký.