Vzpomínka na moravskou zimu
- Autor příběhu: Anděla Karlíková, 97 let
Příběh je poutavým vyprávěním o časech minulých, v nichž zimy byly kořeněny dobovými zvyky a lidé k sobě měli blíž, přestože řešili stejné problémy jako lidé doby dnešní. Mimo vyprávění o jednom večeru, v němž se dralo peří, nás autorka přenáší do vztahu dvou lidí, kteří jsou již babičkou a dědou, a milým způsobem popisuje jejich celoživotní láskyplný vztah. Atmosféra a věrnost vyprávění vzbuzuje touhu být na místě, v době, s lidmi a ve vztahu, který je popisován...zkrátka být součástí tohoto příběhu.
Je leden, měsíc, jak už sám název napovídá, je měsíc ledu a sněhu. Zamrzlá kdejaká plocha, kde je voda a prohánějí se na ni děti na bruslích. Každý rok se čekalo na 11. listopadu, kdy o půlnoci přijel svatý Martin na bílém koni a rozházel první sníh. Ráno se naskytla očím krásná podívaná. Sníh pokryl vše, každou větvičku - pokryl prostě naprosto vše do pohádkové krásy. Mládež se mohla “vyřádit” do sytosti. Ne každý měl sáňky. Sjížděla se stráň v krabici nebo jen na kousku “papundeklu”. Papír je papír, rozmočil se a už se jelo po kalhotách. Výprask byl jistý a kalhoty dostaly záplatu. Ale s tím se počítalo, tak tomu bylo rok co rok.
Vzpomínám na zamrzlá okna, na nichž mráz vytvořil takovou krásu, kterou by snad lidská ruka vytvořit neuměla. A sníh, ten vydržel až do prvních květů sněženek. A v této době se v každé chalupě dralo peří, hlavně tam, kde byla děvčata, aby měly peřiny do výbavy. Babička oslovila pár sousedek a ty přišly na draní. Před sebou měla každá hromádku peří s brkem, z kterého stáhla čisté peří. Toto nenáviděl děda a vždy litoval, že Šalmanovice, vesnička na Šumavě, nejsou na jihu, protože tam se nedralo. Měl také “utrum” od kouření. Fajfka nebyla k dispozici, o to se babi postarala, protože prý bafáním lítalo peří po kuchyni a když tedy nesměl kouřit, o to víc byl naštvaný na to draní. Zapřísahal se, že v baráku nebude jediná husa a když, tak na pekáči. Babička mlčela, ale to nevěstilo nic dobrého. Děda dostal úkol uvařit čaj a obsloužit dračky. Děda navrhoval slivovičku, ale významný pohled očí babičky, dal jasně najevo, co si myslí. Přesto jednu štamprličku povolila a to stačilo, aby se všem rozvázaly jazyky. Vyprávěly se strašidelné historky, také se dostalo na světlo to, co byla senzace, např. kdo čeká rodinu, kde se cokoli událo a mluvilo se o tom šeptem. Děda byl jak na trní, nerad poslouchal ty “babské plky”. Čekal na chvíli, kdy se zvednou od stolu a půjdou domů a on si skočí na pivo. Říkal na jedno. Jen se za nimi zavřely dveře, děda popadl kabát a už držel v ruce kliku. Babi viděla, že nemá nic na krku, tak popadla svoji šálu a dědovi ji chtěla dát na krk, aby se nenasydl. To bylo pro něj ponížení, chlap a růžovou šálu! Strhl ji a odhodil tak daleko, že padla na rozpálená kamna a hned začala hořet. Babička lamentovala, děda popadl na kamnech nejbližší hrnec a obsah chtěl vylít na tu šálu, jenže rozpálená kamna měla i horký 5 litrový hrnec, děda jej chytil, ale jak s ním šmíkl po kamnech, spadl na zem a obsah polévky s kusy kuřete se ocitl na zemi až ke stolu. Na to čekal Ferda, tj. mrňavý pes, který v mžiku skočil a snažil se ukořistit kus masa. Jak ale skočil, hned vyskočil na židli, odtud zase na jiný kus nábytku a tou mastnotou “umyl” kuchyň. Packy ho pálily, ale maso nepustil. Babi svolávala hromy blesky, lamentovala, co to má za muže, že to Pán Bůh vidí, co s ním má za život. Děda udělal takový lítostný kukuč, sedl si, věděl že si hospodu může nechat zdát a zazpíval babičce, plahočící se s hadrem a kbelíkem po kuchyni, písničku “Až já budu rukovat”. Když babi na to nereagovala začal jinou a to “Až já půjdu do nebe”. To už babi nevydržela, zasmála se a řekla, že půjde do pekla. Děda pohotově odpověděl, že babičku by si nevzal ani sám Lucifer, protože by ho tam dirigovala a narušila čertí morálku. Pak řekl, že ví, jaký těžký život to s ním má a to babička komentovala, že s ním má svatou trpělivost, ale až jí jednou pořádně rozčílí, tak nedostane klíč a může spát se slepicemi.
Tak se škádlili tito dva staříci. Měli se ale moc rádi a bál se jeden druhého. Děda furiant, babička rozšafná hospodyňka se zlatým srdcem, v němž měla místo pro všechny. Žili spolu 72 let a děda přežil babičku o pouhé 4 měsíce. Tato dvě srdce se spojila v jedno obrovské a bylo v něm tolik lásky pro každého. Už dávno spí svůj věčný sen. Takovou lásku k sobě měli i rodiče, jen taťka nebyl takový optimista, spíš maminku ve všem poslechl a pokud já si dobře pamatuji, jeden bez druhého neudělal ani krok.
Autorka je Anděla Karlíková, 97 let, uživatelka Domova pro seniory Barvířská 495.