Poselství skrze stromy
- Autor příběhu: Ing. Ladislav Kráčmar, 74 let
Přemýšlím o tom, co napsat jako poselství mladším generacím o svém životě, který byl mnohdy jako na houpačce. Jednou jsi dole, jednou nahoře, tak, jak to v životě bývá.
Dětství a mládí jsem prožil studiem na školách. Na základní škole mi utkvělo v paměti rčení jednoho vysloužilého vojáka z 1.světové války, který mi řekl: „Dnes mi ještě nebudeš rozumět, ale vzpomeň si v dospělosti, že máš žít tak, aby světlo, které Tě bude ozařovat a dodávat ti odvahu a sílu je láska, štěstí a dobro.“ Zapamatoval jsem si to a snažil jsem se o to celý svůj život. Studia jsem ukončil ve svých 21 letech, a i když to bylo mnohdy těžké a složité, nikdy jsem na to nezapomněl. Zvolil jsem si povolání, které mě bavilo a u kterého jsem zůstal celý svůj produktivní život. Vystudoval jsem elektrotechnickou fakultu, obor slabo proud a automatizaci. Od dětství mě bavila elektronika, a tak jsem se stal „ajťákem“. Pracoval jsem v jedné firmě na různých pozicích. Zpočátku v oboru nedestruktivního zkoušení materiálů, později jako technik počítačů, následně na pozici vedoucího informatiky, a nakonec jako správce sítě. Musím přiznat, že mé povolání bylo pro mě koníčkem i zábavou.
Mnoho žen jsem v životě nepoznal. Hned první vážnou známost jsem pojal za svoji zákonitou manželku a po třech letech se nám narodila dcera. Od útlého dětství byla často nemocná, a tak mi začaly starosti s opatrováním v době nemocí, strachem o její život, nemožností věnovat se zaměstnání, ale miloval jsem ji více než svůj vlastní život. Často jsem natahoval čas prací v noci a ve volných chvílích jsem využíval čas k chození po horách, lesích a ježdění do lázní. Snažil jsem se, aby dcera byla co nejvíce na čerstvém vzduchu, pila léčebné prameny a později chodila se mnou na tůry.
Musím přiznat, že české lesy mi učarovaly. Mnohdy jsem poslouchal šumění stromů a zdálo se mi, že si stromy mezi sebou povídají. Tak jsem jednou v lese objal vzrostlý strom a zašeptal jsem mu: „Lese, lese, vzácná květeno a přírodo děkuji ti za vše, co pro mne znamenáš a vyřiď prosím všem lidem, které jsem v životě potkal poděkování za porozumění, opatrování a za vše dobré, co mě v životě potkalo. Dopřej prosím všem, včetně mých blízkých hodně zdraví, lásky, porozumění a dobra."
ak jsem se díval do korun stromů a poslouchal jsem, jak to v nich šumí, jak si to mezi sebou povídají a věřil jsem, že mé přání se vyplní a všichni jež při mně stáli v životě to jednou, až budou v lese uslyší a mé přání se vyplní. To jsem dělal téměř vždy, když jsem zamířil do lesů a v životě se mi to myslím i splnilo. Snad to mí blízcí, přátelé a známí jednou uslyší. Dnes je mé dceři téměř 48 let. Je poměrně zdravá a snad i spokojená. Doufám, že světlo, jež ozařuje její cestu, je láska, štěstí a dobro. Jedno ale vím Jistě. Že žádný počítač ani program, který ho řídí nikdy nebude umět MÍT RÁD.
Motto: „Zaplať Pán Bůh, že se život nedá naprogramovat.“
Autor příběhu: Ing. Ladislav Kráčmar, věk 74 let