Když mi bylo osmnáct
- Autor příběhu: Ludmila Černá, 71 let
Rok 1968
Psal se rok 1968, měla jsem za sebou závěrečné učňovské zkoušky a svět se mi otvíral.
Jednou večer po odpolední jsem seděla s kamarádem u nás před domem na podezdívce plotu a řešila
„nesmrtelnost chrousta“. Koukali jsme na noční hvězdnaté nebe a divili se, jaký je tam nezvyklý provoz.
Spát jsem šla až po půlnoci.
Druhý den ráno jsem jako obvykle zapnula svůj tranzistorák. A tam se ozvala střelba a : „Občané,
zachovejte klid! U rozhlasu se střílí!“ Následovala chvíle úplného ticha a pak hrála nějaká „děsná“ hudba.
Pomyslela jsem si, co je to za blbost, rádio vypnula a šla jsem si zatopit do koupelny. Vyrušil mě zvonek.
U vrátek stála kámoška Mirka.
„Lído, je okupace. V Novém Městě jsou tanky a na nich polští vojáci. Nikdo neví, co bude. V práci nám
dali volno. A v Praze se bojuje, tam jsou Rusové.“
Koukala jsem na ni nevěřícně. Okupace? Válka? Došlo mi, že to v rádiu nebyla hra, ale skutečnost. Tak to
byl ten noční provoz na nebi. Prahu obsadila Sovětská armáda a jinde jsou armády NDR, Bulharska a
Maďarska. To jsme se dozvěděly až časem. Sověti totiž obsadili postupně televizi i rozhlas. Vysílala
krajská rozhlasová studia, než obsadili i ta.
Stopem do Prahy
Vzala jsem si v práci dovolenou a s Mirkou jsme šly na stopa směr Praha. Chtěly jsme za kamarády.
Měly jsme štěstí, vzala nás dodávka. Dva pánové vezli krabice šroubků do továrny na okraji Prahy. Nás
posadili na korbu, pod plachtu ke krabicím. Od Hradce Králové směr Chlumec stála na krajnici dlouhá kolona polských vojenských aut, tanků ,
transportérů a cisteren. Jinak byl na silnicích klid. Až v Počernicích nás zastavili. S varováním, že se v
centru Prahy bojuje. Auto pokračovalo v cestě a my taky.
V Praze tramvaje ani autobusy nejezdily, vyrazily jsme pěšky směr centrum.
Staroměstské náměstí bylo obsazené sovětskou armádou. Vojáci se utábořili za sochou Jana Husa. V
jednom z paláců byla podle poutače výstava Sovětské umění 20.století. A hned u toho poutače byl
protiletadlový kulomet se třemi vojáky. Na Staroměstském náměstí byli i cizinci a snažili se vše fotit nebo filmovat. Ruští důstojníci jim aparáty
brali. Neměli zájem, aby svět viděl a věděl, jak vypadá potlačování neexistující kontrarevoluce v Československu.
Pokud byl fotící člověk duchaplný a začal utíkat dřív, než byl okraden, přidalo se k němu několik dalších
lidí a voják pak nevěděl, koho vlastně honí. Japonští turisté měli smůlu, přišli o veškeré fotoaparáty i
kamery. Neutíkali, jen nevěřícně zírali a my s nimi. Absolutně jsem nechápala, že je tohle možné. Že
někdo k vám může přijít a sebrat vaši věc. Dnes vím, že tohle byl jen začátek.
Na náměstí dorazilo asi čtyřicet lidí s československými vlajkami, namočenými do krve lidí zastřelených
u rozhlasu. Začal mluvit asi třicetiletý muž. O tom, co se dělo u rozhlasu a jinde po Praze. Lidi vzdávali
čest padlým, plakali a zpívali naši hymnu. Taková malá demonstrace tam byla. Ta se okupantům nelíbila,
poslali na nás transportér a za ním vojáci vytvořili rojnici. Transportér pomalu najížděl do lidí a ti raději
prostor opustili, než aby skončili pod pásy té řvoucí masy kovu. Akorát jeden kluk, takový vysoký s
delšími světle hnědými vlnitými vlasy zůstal stát. Jen zvedl ruce, aby bylo vidět že v nich nic nemá.
Transportér taky zůstal stát, ale jen chvíli. Když kluk neodcházel, vyjel.
„Oni ho přejedou!“ Utíkala jsem k mladíkovi a snažila se ho odtáhnout. Transportér se zastavil, vypadal
jak odfukující obluda před útokem. Protáčel pásy. Čekal. Vojáci s nasazenými bodáky vyrazili vpřed.
Kluk stál, opakoval „Ať jdou domů, ať jdou domů“ a já s ním nemohla hnout. Byl podstatně vyšší než já a
zřejmě odhodlaný neustoupit. Rojnice postupovala, lidi odešli a k nám došel voják. Takový fakt pěkný
blonďák s modrýma očima, opálený, ramenatý, o moc starší jak my nebyl. A řval: „Idí, idí!“
Naštvala jsem se. „Idí ty, ja zděs doma!“
Sověti u nás až do roku 1991
Kluk mi namířil tím samopalem s bodákem na břicho. Připadala jsem si jak v nějakým nepovedeným
hodně blbým filmu. Hrabe mu? A podívala jsem se mu do očí. Zblízka. A v tu chvíli mi bylo jasný, že
jestli neodejdeme, tak on spoušť na samopalu fakt zmáčkne. Jeho oči byly zakalené, neúprosné, měl tam
smrt. Nikdy jsem takové oči neviděla a doufám, že už nikdy neuvidím. Situaci jako nebezpečnou vyhodnotili i lidi kolem a dlouhovlasého konečně odtáhli. A já si uvědomila tu
strašnou zrůdnost armád a špatných vládců, chcete-li politiků, kteří tohle dopustí. Kteří donutí lidi, aby po
sobě stříleli, aby se zabíjeli. Jen tak, pro nic za nic. On se nějaký důvod vždycky najde. A když není, tak se vymyslí nebo vyrobí.
Tohle všechno se mi vybavilo teď, když Rusové zaútočili na Ukrajinu. Zase lžou. Tenkrát tvrdili, že je u
nás kontrarevoluce, dokonce že našli sklady zbraní. Později jsem viděla film, kde autentické záběry měly
uzpůsobený komentář. Lidi pláčou štěstím, že nás přijeli osvobodit, a když hrozili pěstmi, tak kontrarevolucionářům. Takhle se dělá propaganda.
Sovětská armáda u nás zůstala až do roku 1991.
Dík situaci v roce 1989 se u nás odehrála tzv. Sametová revoluce. Zrodila se demokracie. Po čtyřiceti
letech totality. Byla a stále je to demokracie mladá a křehká. Ale je. Máme svobodu slova. Ale i ta má
své slabiny a svá úskalí. Kdokoli může psát a říkat cokoli. A je jen na nás, zda si ověříme, kde a co je
pravda. A zda budeme hrdí, že jsme z České republiky a nebo zda se za to budeme stydět. A to je to, co
bych ráda předala dnešním náctiletým. Nedovolte, až budete dospělí, aby se tu opakoval rok 1948 a nebo
rok 1968.
Budoucnost je totiž i ve vašich rukách. Chraňte tu naši krásnou vlast. Pro sebe i pro své
potomky. Bojujte, nenechte se koupit sliby nebo tučnými rentami. A braňte pravdu. Potřebuje to.