Vzpomínky na dětství
- Autor příběhu: Anežka Šenková, 81 let
Od svých šesti let jsem musela doma pomáhat, poklízet králíky, slepice, kachny, pásla jsem kozy a starala se se svými šesti sourozenci o krmivo. Maminka pekla chleba, který jsme mohli ráno posnídat se sádlem a česnekem. K obědu bylo zelí, brambory a maso, co jsme si doma vypěstovali a vychovali. K večeři brambory a kyška.
Jak jsme si hráli před sedmdesáti lety
Když byla práce hotová, přišla chvilka, kdy jsme si mohli jít hrát. Hráli jsme si panáka, skok o jedné noze, jezdili jsme na kole. Hrály si s panenkou, z bedýnky jsme měly vyrobenou postýlku. Pamatuji si, že jsme několikrát utíkali před německými vojáky k tetě do sklepa. Maminka nás nejmenší naložila do kočárku i pod kočárek a celou cestu jsme běželi. I když jsem byla velmi malá, vzpomínám si na ten maminčin vyděšený výraz a strach, který se přenesl i na nás. Ve sklepě jsme pak tiše poslouchali kanonádu zvenčí. Maminka nás všechny uklidňovala a vyzvala nás, ať si zahrajeme na "babu" nebo vytáhla knoflíky a s těmi jsme si vždy pohráli.
Když jsme chtěli, koláče, šli jsme sbírat ovoce do lesa
Když jsme chtěli koláče, tak jsme šli celá rodina do lesa na ovoce, někdy i na hřiby. Když jsme toho přinesli více, tak se to sušilo na zimu. Pečené ostružiny nám sloužily jako bonbóny. Žádný přehled o čase jsme neměli, řídili jsme se zvoněním. Třeba když jsme byli se zvířaty na pastvě, tak jsme věděli, když zvonilo klekání, že je čas jít domů. Zavřít zvířata, poklidit, vzít si kousek chleba, umýt se pod pumpou a jít "na kutě". Někdo spal na seně, někdo v posteli, a tak jsme se střídali. V zimě jsme všechny děti spaly na "stružoku" v jedné místnosti s kamny. Topilo se větvemi a šiškami, které jsme si sami nasbírali. Tenhle skromný život byl pro mě životem šťastným, neboť jsem nic jiného neznala. Rodiče byli velmi hodní, pracovali po celý den a byli nám velkým vzorem, proto se mi vůbec nezdálo, že žijeme nějak špatně. Vše, co jsme dělali, bylo přirozené. Vše, co jsem se naučila v mládí, jsem praktikovala i ve svém životě a vychovávala tak i své děti.
Odkaz pro rodiče v dnešní době - být zářným příkladem svým dětem. Co děti vidí, v čem žijí, to je jim pak blízké i v dospělosti. Zábava a hra by měla vždy přicházet až po povinnosti.
Když vidím dnešní svět a zažila jsem ten svůj v mládí, opět i přes veškerou skromnost a práci, byl se do něj zpět vrátila, s kladnými i zápornými prožitky.
Vzkaz pro děti - skromnost, vážit si rodičů, pilně pracovat.