Poselství
- Autor příběhu: Mgr. Jiřina Fišerová, 88 let
Vzpomínky na minulost
Čím je člověk starší, tím častěji vzpomíná na časy minulé. Co prožil v dětství a mládí, na své zemřelé rodiče a prarodiče, na dávné kamarády a i pozdější přátele. Vzpomínky připomínají chvíle a prožitky hlavně ty radostné, ale často se ozvou i ty, které od sebe odháníme, raději bychom, aby nebyly. To jsou takové, kdy jsme se my sami zachovali podle svého dnešního rozumu nesprávně, nebo kolem nás se stalo něco, co bylo špatné. Všichni asi máme podobné zkušenosti. I já.
Dětství jsem měla velmi pěkné. Do deseti let jsem byla jedináček, pak mi přibyl bratříček, ale výchova rodičů se nezměnila ani pak. Byli přísní ale spravedliví, nás děti milovali a vštípili nám myslím správný názor na dění ve světě i na to, jak se má čestný člověk chovat.
Březen roku 1939
Takže vzpomínky na tehdejší dobu mám povětšinou příjemné - až na jednu. Bydleli jsme tehdy v přízemí rodinného domku v podnájmu u paní Tomšové. Byl březen roku 1939 a mně jednou brzy ráno probudil maminčin pláč. Seděla v noční košili v otevřeném okně a pod ní na dvorku stála sousedka paní Smutková a také ubrečená sdělovala mámě, že nás přepadli Němci. Tenkrát jsem tomu nerozuměla, nebylo mně ještě ani šest let, ale že se děje něco strašného, jsem pochopila z chování dospělých. Mnichov nás měl varovat, ale ta noční agrese byla pro všechny šok.
Nebudu popisovat dobu příštích šesti let. Všichni víme, že přišla druhá světová válka, jejíž důsledky opravdu poznamenaly celý svět. Pro naši krásnou zemi skončila příchodem sovětské a americké armády a mohutně se slavilo vítězstvím nad fašismem. Ale vzpomínku na to děsné ráno v březnu 1939 jsem měla v hlavě pořád. Bylo mi už skoro třináct let, ledasčemu jsem už jinak rozuměla a myslela jsem, že už nic podobného nemohu zažít.
Ale to byl velký omyl.
Jednou (opět ráno) v srpnu 1968 nás krutě zasáhla zpráva, že naše země je opět přepadena a opět v noci, jenže tentokrát spřátelenou armádou Sovětského svazu. Prý na ochranu před nepřítelem, ale proboha před kterým?
My jsme žádného neznali!!
Opět nechci popisovat dobu tzv. normalizace - mnohé rodiny ji prožili těžce a je popsána myslím dost podrobně mnoha spisovateli i politology. Také skončila. Moje vzpomínky jsou určeny našim mladým lidem, aby si uvědomili, že v jejich rukách a silách je, aby jejich děti podobné zážitky a šoky neměly.
A teď ten vzkaz. Slyším často, že člověk má umět na různá příkoří zapomenout a odpouštět. Zapomenout je lehčí, protože zapomínání je skoro taková někdy dokonce blahodárná lidská přirozenost. Ale odpouštět je mnohem těžší, velké křivdy se odpustit ani snad nedají. Zvlášť, když agresor své spády opakuje.
Mgr. Jiřina Fišerová, 88 let
Domov Důchodců Roudnice nad Labem