Můj život v domově důchodců
- Autor příběhu: Lubomír Sotona , 82 let
Jmenuji se Lubomír, ale říkají mi Luboš.
V současné době jsem v Domově důchodců v Roudnici nad Labem a měl jsem to štěstí, že jsem k pobytu v domově důchodců získal průpravu, protože jsem po ukončení zaměstnání nastoupil (začínající důchodce) v jiném domově v Hradci Králové na Biřičce jako údržbář. Tam jsem se setkal poprvé se systémem zacházení personálu se staršími lidmi a získal jsem zkušenosti, které mi v životě celkem dost pomohly. Dokonce jsem do domova důchodců v Hradci vodil svého kokršpaněla a klienti si přáli, abych ho s sebou bral stále.
Tam jsem zažil i některé veselejší historky, a to třeba když tam přišel jeden mírně vyšinutý člověk a chtěl si svou maminku odvézt z domova i s postelí. My jsme ho jako údržbáři zastavili a stařenku, která se zoufale bránila synovi, vrátili zpátky na pokoj a ona nám děkovala. To bylo v době, kdy ještě postele byly zavřené a vypadaly jako klec.
Počátek canisterapie
Nebo mi můj pejsek Bertík překousal kabel k telefonu, ale já jsem si ho jako elektrikář opravil sám. Klienti si pejska oblíbili a to byl možná počátek canisterapie.Tam jsem se dozvěděl poprvé v životě něco o práci v domově důchodců a začal jsem si také velmi vážit lidí, kteří tam pracují. Obzvlášť jsem hodnotil vrchní sestru, která opravdu svoji práci milovala.
V domově důchodců jako klient
To všechno jsem věděl, když jsem nastoupil jsem do domova důchodců Roudnice nad Labem, jako klient, i když jako hlavní důvod byl, že nechci být nikomu na obtíž. Cítil jsem doléhající stáří a nemoci. Zjistil jsem, že za tu dobu, kdy jsem byl mimo prostředí domova důchodců se mnoho změnilo a práce v domovech se vylepšila. V současné době jsem v domově důchodců Roudnice nad Labem velmi spokojen a obdivuji personál, jak dobře přistupuje ke své práci. Snažím se ze všech sil, které mi zbývají, abych jim pomáhal.
Domovy důchodců opravdu nejsou žádná odkladiště lidí, jak to mnozí vnímají, všichni se tu snaží nám vytvořit prostředí, aby nám bylo co nejlépe. Protože nemám rád smutek a jalové řeči, dali jsme si dohromady partičku lidí, kteří si dovedou udělat legraci sami ze sebe a vtipy na adresu sebe sama nepokládají za urážku, ale dokážou se zasmát i sami sobě.
Důležité je porozumět lidem a zjistit, co by si přáli, poznat jejich zájmy a třeba i bolístky a podle toho se zachovat.
Mladší generace bude stále mít vůči starší generaci řadu připomínek a naopak. Je to dáno několika zákonitostmi. Starší generace má větší zkušenosti, i když docela nepříjemné. Mladší generace víceméně nemá tolik životních zkušeností a snaží se dost propagovat techniku a nové věci. Kdežto starší generace se domnívá, že i ta moderní technika může být na překážku (např. množství reklam a neustálé zlepšování zařízení na úkor jednoduchosti). Pro starší lidi, kteří trpí již spoustou nemocí, mezi jinými i ztrátou krátkodobé paměti, je naprosto zbytečné, aby u všech mobilů byl fotoaparát a spoustu jiného zařízení a snad už ani neexistují mobily pro starší generaci. Vypadá to tak, že všem podnikům, které vyrábějí tato zařízení, jde o zvýšení ceny na úkor jednoduchosti.
Zkrátka rozpory mezi starší a mladší generací byly, jsou a budou i nadále. Jde jen o to, jak dokážeme tyto rozpory řešit.
Lubomír Sotona
82 let, Domov Důchodců Roudnice nad Labem