Ptejte se
- Autor příběhu: Augustin Malík, 81 let
Můj příběh začíná v srpnu roku 1968. Zemí se tou dobou valily ruské tanky, na Prahu postupovala vojska „spřátelených“ armád Varšavské smlouvy v čele s Rusy. Postupně byla obsazována větší města, rozhlas, letiště a další klíčová místa.
V té době mi bylo 27 let, měl jsem rodinu se dvěma dětmi a pracoval jsem jako výpravčí v Moravičanech. V osudnou noc na 21. srpna jsem měl noční, když nám dispečer naší trati oznámil, že jsme byli napadeni. Nikdo neznal podrobnosti, ale byl v nás vztek, strach a taky odhodlání nedat se.
Snažili jsme se nepustit Rusy dál
V jednom z následujících dní, když jsem měl opět službu, jsem zaslechl volání rozhlasu po drátě: „Od východu se blíží zvláštní vlak vypravený z Ruska naložený vojenskou technikou. Prosíme železničáře, nedopusťte, aby se vlak dostal do Prahy.“ Vzápětí mi volal dispečer s otázkou: „Gusto, bojíš se?“ A pak mi vylíčil plán, jak na našem úseku budeme postupovat. Sice jsme netušili, jakou techniku vlak veze, všechno bylo pečlivě střežené a zakryté plachtami, ale snažili jsme se nepustit Rusy dál.
Předstírali jsme poruchu
Strojvedoucí na trati předstírali poruchu a ruský vlak často stál v polích na červenou. To se ovšem nelíbilo ruským důstojníkům. Když jsem zastavil vlak přímo ve stanici, aby ho mohl předjet osobák, tři z nich se nahrnuli do kanceláře. Široké lampasy, placaté vojenské čepice a dlouhé pláště. Ruce v kapsách dávaly tušit zbraň. „Proč nejedeme? Kde je náčelník?“ Na tohle moje ruština ještě stačila. Vtrhli do kanceláře náčelníka a když vyšli, dostal jsem od něj příkaz okamžitě vypravit vlak, aby nedošlo ke krveprolití.
Taková malá lest
I přesto jsme se dál s kolegy na trati vzájemně informovali. Někteří z nich pokračovali v sabotování, zatímco jiní se báli a vlak jejich stanicí bez problémů projel. Rusové ale neměli představu, jak rozlehlé je Československo, neznali naši abecedu, neměli tušení, kde se právě nacházejí. Stačilo jim, že je vlak v pohybu. A tak se někde u Chocně zrodil plán. Taková malá lest. Vlak byl odkloněn od původní trasy a oklikou se vracel zase zpět. Výpravčí si ho mezi stanicemi posílali stále dokola.
Nakonec se vojáci do Prahy přeci jen dostali a jejich pobyt se protáhl na 23 let. O našem malém odporu jsem dlouhou dobu s nikým nemluvil. Málem upadl v zapomnění. Až po letech jsem ho vyprávěl vnoučatům.
A tak chci připomenout mladším generacím – ptejte se. Ptejte se rodičů a prarodičů na dobu, kterou jste sami nezažili nebo kterou si nepamatujete. Ptejte se na jejich příběh. Snáz tak pochopíte historii vlastní země i vlastní rodiny.