Člověk má být vděčný za to, co má
- Autor příběhu: Ludmila Syslová, 92 let
Jmenuji se Ludmila a vyrůstala jsem se čtyřmi sourozenci. Měla jsem dva mladší a jednoho staršího bratra. Oba mladší bratři zemřeli ještě hodně malí. Mezitím moje maminka onemocněla, a když mi bylo šest let, zemřela.
Nikdy jsem nic nenamítala
Můj příběh není veselý, maminka mi moc chyběla. Vyrůstali jsme s tatínkem a starším bratrem. Měli jsme tehdy služku, která pomáhala s domácností. Žili jsme na statku a práci jsme měli rozdělenou. Já jsem se starala o prasata. Nikdy mě nenapadlo něco namítat, tak jak to dělají dnešní děti. Až jsem splnila, co jsem měla na starost, mohla jsem si hrát s kamarády. Pamatuji si, když jsem chodila do první třídy, učili jsme se psát čárky v písance. Moc se mi to nedařilo, čárky jsem měla takové kostrbaté. Tehdy ke mně přišel pan řídící a když uviděl, jak píšu, zatahal mě za vlasy. Hrozně mě to bolelo, protože jsem tehdy měla úraz na hlavě, takže bolest byla dvojnásobná. Tento okamžik si pamatuji celý život.
Dárek k Vánocům
Když jsem byla dospělá, pracovala jsem v domově, kde byly postižené děti. Pracovala jsem v kuchyni a za dětmi jsem chodila je utěšovat, hrát si s nimi. Byly vděčné za každé pohlazení, úsměv. Vzpomínám si na holčičku, která plakala, že ji maminka nic neposlala k Vánocům. Tak jsem běžela na poštu a poslala ji nějaké sladkosti, jako od maminky. Holčička měla tehdy obrovskou radost.
Já sama jsem se nikdy nevdala, prostě to tak bylo. Asi to tak mělo být. Přesto všechno jsem vděčná za všechno, co mi život dal. Mám 92 let a těší mě být na světě. V domově mám všechno, co potřebuji. Jsou tu na mě moc hodní.
Mladé generaci bych vzkázala, ať si váží všeho, co mají, mohou se vzdělávat, mohou cestovat, užívat si všeho, co život přináší. Buďte vděční!