Člověk by měl mít něco, co ho baví
- Autor příběhu: Jiřina Hlavňová, 77 let
Pečení jako životní vášeň
Mojí velkou životní láskou bylo pečení. Na svatby pekla už moje maminka a já jsem jí ráda pomáhala, takže mě pečení taky „chytlo“. Zlom nastal, když kolegyně v práci měla narozeniny, chtěla jsem jí dát něco netradičního a upekla jsem jí dort. Potom se začaly přidávat další a další známí z práce nebo z naší ulice a začala jsem péct víc a víc. Nakonec jsem si vyřídila i živnost. A i když jsem z toho měla ze začátku strach, tak to dobře dopadlo.
Tříposchoďový dort s pochvalou
Pekla jsem všechno - dorty, rolády, řezy, cukroví, nejvíc na svatby - to jsem dělala i velké knihy. Ráda jsem je zdobila a vymýšlela, jak budou vypadat. Můj nejkrásnější výrobek byl tříposchoďový dort, se kterým jsem byla i na soutěži a dostala jsem za něj i veřejnou pochvalu. Dorty jsem nejvíc zdobila pařenými krémy, protože jsem u nich měla jistotu, že se nezkazí a vydrží.
Peče i další generace
Na poslední svatbu jsem pekla pro 130 lidí, v sobotu ráno jsem ještě dodělávala dorty a rolády, aby byly hezky nazdobené a čerstvé. Bylo to hodně náročné, několik nocí jsem kvůli tomu nespala. To byl bod, kdy jsem se rozhodla, že je nejvyšší čas skončit. Bylo to pro mě těžké rozhodnutí, protože mě to strašně bavilo. Poté jsem už dělala jen maličkosti, pro naši rodinu. Talent na pečení zdědila i moje vnučka, která v pečení pokračuje. Mám radost, že se naše láska k pečení přenáší na další generaci.
Nyní už se tomuto koníčkovi nemůžu věnovat, ale myslím, že by člověk měl mít něco, z čeho má radost a co jej baví.
Mým novým koníčkem je naše morče Lojza. Lojza bydlí také v našem Domově, ráda za ním zajdu na kus řeči, má rád, když mu zpívám a věřím, že mi rozumí, i když nic neříká.
Myslím, že když člověk dělá věci, které má rád, jde to výsledku vidět.