Umění ztrácet, umění nalézat
- Autor příběhu: Marie Macková, 65 let
Umění dokázat se něčeho vzdát
Na světě je mnoho věcí, které se nám líbí, jsou nám milé, jeví se důležité. Mnoho krásy, mnoho zážitků, mnoho vykonané práce, řada úspěchů. Pravda, jsou i věci, které se nám nelíbí, ty zasouváme někam do spodních přihrádek a vyhledáváme ty, které se nám líbí. Vždyť je to přirozené a svět toho tolik nabízí. A o nic nechceme přijít. Mnohokrát v životě jsem udělala zkušenost s tím, že když jsem se dokázala něčeho vzdát, dočkala jsem se – někdy v zápětí, někdy za čas – kompenzace v míře nevídané.
Bylo to někdy v polovině osmdesátých let minulého století. Měli jsme malé děti. Kulturním hitem té doby byl film Amadeus. Tolik jsme se na něj s manželem těšili. Jenže děti stonaly, nechtěly jsme je nechat hlídat prarodičům, návštěvu kina jsme prostě odepsali. Po čase jsme jeli na Vysočinu sami dva zařídit na úřady nějaké formality související s naší chalupou. Jdeme po městě, vše vyřízeno, na plakátovací ploše čteme AMADEUS. Odpolední představení. To stihneme i s cestou domů. Pohoda.
"Vykopla ses níž"
Bylo to začátkem tohoto století. Byla jsem úspěšnou ředitelkou stále se rozrůstající neziskovky. Cítila jsem, že na tak velký objem přestávám stačit, že stárnoucí rodiče potřebují více mého času. Požádala jsem o zproštění funkce a postoupila na nižší příčku. „Vykopla ses níž,“ prohlásil jeden z mých kamarádů. „Gratuluji, to každý neumí.“ No, nevím, jestli to byla moje zásluha nebo slabost, ale když vidím, jak si organizace vede, mám z toho radost. Postupně jsem se vykopávala níž a níž, až jsem se v důchodu ocitla na pozici dobrovolníka. Cítím se dobře přijímaná, to je hezký pocit. Asi bych takový neměla, kdybych se zasekla v pozici „zasloužilé brzdy“.
Bylo to o pár let později. Manžel těžce onemocněl, i když se z nemoci nakonec dostal, ukázalo se, že nebudeme stačit na všechny povinnosti kolem rodinných nemovitostí. Po poradě s dětmi jsme jim je z velké části rozdali. Komunikace byla otevřená, jeden věděl o druhém, nikdo na nikoho nezahlížel. Dnes s radostí (úplně upřímně někdy i se starostí), pozorujeme, jak si mladí počínají. Je příjemné vidět, že spolu komunikují, rádi se vidí mezi sebou i s námi.
Prvního března roku 2022, několik dní zuří válka na Ukrajině. Sbírka střídá sbírku. Na seznamu sbírky vyhlášené „mou neziskovou“ čtu: hrnce, talíře, příbory, povlečení… Na půdě mám uschované věci z vejměnku na chalupě. Počítalo se s tím, že po rekonstrukci bude vejměnek zase obnoven. Užitkové předměty přirostlé k srdci. Snáším je z půdy, nakládáme je s manželem do auta, vezeme na charitu: „Tak miláčkové, koukejte dobře sloužit těm, kteří přicházejí do Čech ze země stižené válkou.“ Doba je tak těžká! Přesto cítím radost a vnímám, že tento způsob rozloučení se s věcmi, je ten nejlepší z možných.
Ať se nám co nejvíc daří rozlišit podstatné od nepodstatného a dobře se rozhodnout. Pak člověk může být svobodný a šťastný i v těžkých dobách.