Važte si času, který můžete strávit s rodiči a prarodiči.
- Autor příběhu: Irena, 61 let
Jako malá jsem se od babičky na prázdninách ve Stodě u Plzně naučila nejdřív háčkovat, později i plést. Když mě bylo 14 a babi už se nebála, že si prošiju společně s látkou i prst, pustila mě k šicímu stroji. Jako první jsem se naučila sešít k sobě dva hadříky, časem jsem u stroje trávila celé večery a kreslila si na papír střihy, podle kterých jsem šila oblečení nejdřív pro panenky své sestry Jany, později pro sebe i sestru. Velmi mi lichotilo, když se mě děvčata ve škole ptala, odkud mám tak šmrncovní sukni nebo blůzku.
Tatínek byl hajný a myslivecký bál pro něj byl jako druhé Vánoce. Celá rodina jsme se museli každý rok zapojit. Na mně bylo uplést do tomboly tři zelené čepice s podšívkou. A tak se stalo, že když jsem předávala výherci tomboly jednu z čepic, srdce mi zaplesalo radostí a podlomila se mi kolena. Bylo mi 19 a věděla jsem, že jsem právě potkala svého budoucího muže. Byl to vysoký černovlasý muž s pronikavým pohledem. Každá ho chtěla, ale jenom já ho získala. A byla z toho láska na celý život.
Brzy jsme se vzali a za deset měsíců po svatbě už jsme přivítali na svět naši dceru Julii. Doba byla zlá, přece jenom to bylo krátce po šedesátém osmém a oblečení pro malé děti bylo zoufale málo, a tak jsem opět usedla k babiččinu starému šicímu stroji. Po několika marných pokusech se mi podařilo dát dohromady střih na zimní kombinézu pro tehdy čtyřletou Julii. Pracovala jsem na ní několik dní za sebou až pozdě do noci, ale moje píle se vyplatila. Julie kombinézu nosila tak dlouho, dokud z ní nevyrostla. A nakonec ji užila i druhá dcera.
Teď už komplikované střihy a šití nezvládnu, ale háčkování a pletení mi pořád jde. Ráda pletu rodině a vnoučatům, co si naporoučí. Když toho napletu moc, nosím svetry charitě. V mém věku mi totiž moc pomáhá pocit, že jsem ještě potřebná, že moje práce je někomu prospěšná.
I když jsme měli málo, vždycky jsme si poradili. I když mě už ruce neposlouchají tolik co dřív, pořád se je snažím zaměstnat, aby nezlenivěly ani ony, ani já. Stejně jako to dělala moje maminka a před ní moje babička. Obě tyto skvělé ženy mě naučily nejen plést a šít, ale také vařit nebo postarat se o novorozeně. Ani jedna z nich už tu bohužel není, ale já jim budu až nadosmrti vděčná za to, jakými skvělými průvodkyněmi životem mi obě byly.
Važte si času, který můžete strávit s rodiči a prarodiči. Nikdy nevíte, jak dlouho se od nich ještě budete moct učit.