Zima v Praze
- Autor příběhu: Blanka Holubová, 75 let
V dávných dobách mého mládí, když šli kluci do školy, měli brašnu přehozenou jen přes jedno rameno, někteří nesou knížky jen tak v ruce. Pískají na prsty, aby se za nimi děvčata otáčela. Neříkalo se klukům puberťáci, ale že už klackovatí, nebo že jsou oplégři. Děvčata byly zase holky, kterým se zapalují lýtka.
Se šlajfkama na Kapitol
Také zima byla jiná. V Praze bývalo stálé počasí, byl mráz a když napadl sníh, vydržel, dá se říci, že celou zimu. Aby bylo kde bruslit, tak se polévavalo kdejaké hřiště, ať fotbalové, tenisové nebo jen nějaký plácek mezi domy. Jen co jsme přišli ze školy a hodili školní brašnu domů, vyrazili jsme na kluziště. Na fotbalové hřiště to bylo blízko, ale radši jsme chodili na volejbalové hřiště Kapitol. Nebylo veliké, ale tam jsme se scházeli s kamarády. Někdo měl ještě brusle „šlajfky“ , které se musely připevnit klíčkem k botám a řádně utáhnout. Přesto se někdy př i jízdě jedna brusle uvolnila, následoval běh o jedné brusli, který samozřejmě končil pádem. U hřiště byl menší dřevěný domek, kam jsme chodili ohřát. Paní, která tam topila v kamnech, také vařila čaj a prodávala nám za 50 haléřů krajíc chleba namazaný marmeládou.
Vlastnoručně vyrobené boby
Bruslení nebylo jediné zimní povyražení, které jsme v Praze měli. Kluci si na kopci Rajchnetka, udělali dlouhou klouzačku ledovku. Pro tuhle příležitost si vyrobili boby. Čtvercové prkénko bylo svrchu vypolstrované vším, čím se dalo. Ze stran dvě ucha na spodní straně přišroubované dva dřevěné hranoly, na které se připevnily brusle. Na ledovce to svištělo, dělaly se závody v rychlosti a odvaze. Nestačilo jen na bobech sedět, ale i ležet na břiše a frčet hlavou napřed. Brzdilo se tak, že se rukama boby přizvedly za předek sedátka. Bylo důležité to umět, protože na konci klouzačky byl skokánek a kdo včas nezabrzdil, vletěl do drátěného plotu. Samozřejmě při pádech a nebylo jich málo, byly modřiny, pořezané ruce i obličej od bruslí, občas to odnesl i nějaký zub.
Hrátky na Botiči
Musím vzpomenout také hrátky na potoce Botiči. Nezamrzal celý, jen okraje, střed potoka, kde bylo víc vody a větší proud, zamrzlý nebyl. Sekerkami, které sebrali doma ve sklepě, si kluci nasekali z ledu kry. Vozili se na nich, skákali z jedné na druhou a pak skočili na břeh. Někdy skočili dva na jednu kru a ta se s nimi potopila. Bratr Jiří, ještě s kamarády Pavlem a Otou, všichni už řádně promáčení, vylezli na břeh, aby se na sluníčku usušili. Vyždímali tepláky, vylili holínky a vše rozvěsili na plot. Snaha to ale byla marná. Oblékli si mokré tepláky, obuli holiny a pelášili domů. Maminka trochu hubovala, ale už měla pro bratra připravené suché věci. Nezapomněla, že za jejího mládí to nebylo jiné. Sněhu bývalo opravdu hodně, když napadl přes noc, ráno v 5 hodin, chodili policisté, dům od domu a zvonili na domovníky, aby odklidili sníh z chodníku, než půjdou lidé do práce. Sníh musel být v hromadách na okraji chodníku. Dopoledne přijížděly nákladní vozy, několik mužů naházelo lopatami sníh na korbu vozu. Sníh se odvážel k řece a z aut se sklopil do Vltavy. Já s kamarádkami jsem chodila na Černou louku buď sáňkovat, nebo lyžovat. Teď je na louce postavená Michelská pekárna. Naše jízdy nebyly tak dramatické jako jízdy na bobech, ale o srážky a pády mezi lyžaři a sáňkaři, nebyla nouze.
Abychom věděly, kdy máme přijít domů, /protože kdo měl tenkrát hodinky? / měly jsme přijít až se rozsvítí pouliční osvětlení. Dříve se opravdu často děti učily i jeden od druhého, protože trávily spolu hodně času. A zákazy rodičů se často minou účinkem.