Prázdniny na venkově

- Autor příběhu: Blanka Holubová, 75 let
Rok 1957 byl jiný než na jaké jsem byla zvyklá. Do té doby plynul čas klidně, pohodově. V roce, o kterém píši, nám na jaře umřel tatínek. Všechny nás to velmi zasáhlo. O prázdninách maminka s babičkou rozhodly, že nás pošlou na venkov do Dobřejovic k tetě Aničce.
Teta měla domek uprostřed velkého dvora, se zahradou a velkým sadem. Když jsme k ní dorazili, přivítala nás, pohladila po zádech a řekla jen: “My to spolu zvládneme.” Hned druhý den nás vzbudila brzy ráno, že musí odjet autobusem k řezníkovi pro maso. Teta odjela a my nevěděli, co budeme dělat. Mně bylo 11 let a bratrovi 6 let. Pak nás napadlo jít do sadu, kde bylo spousta stromů s krásnými, velikými třešněmi. Jak jsme trhali třešně, čas nám rychle uběhl a teta se vrátila z nákupu.
Ty první dny u tety jsme prožívali v nejistotě. Později jsme se seznámili s dětmi od sousedů a ze vsi. Neměli tolik volného času jako děti ve městě. Pochopili jsme, že děti na venkově mají dost povinností. Chtěli jsme také pomáhat, a tak jsem poprosila tetu, že budu pást kozu. Koza se pěkně pásla, spokojená, že není v chlívku. Ale jen do té chvíle než po silnici projel nákladní vůz! Do kozy jako, když střelí, běžela příkopem jak o život. Bála jsem se řetízek pustit, aby mi koza neutekla. Upadla jsem a koza mě ještě chvíli táhla za sebou. Když jsem se vrátila koza byla spokojená, já ubrečená, odřená, špinavá a popálená od kopřiv.
Teta si hned věděla rady, nic neřekla, postavila mě do plechové vaničky s vodou, vysvlékla mě. Poté vzala rejžák a mýdlo s jelenem a celou mě vydrhla. Ječela jsem, jak mě to bolelo. Když jsme zrovna nepomáhali nebo nepřidělávali tetě Aničce práci, hráli jsme si s dětmi. Někdy nás, mě a bratra Jirku, vzal sedlák na vůz plný kravského hnoje. Jeli jsme na pole. Jak vůz drncal, bratr se opřel o hnůj za sebou, pak přepadl dopředu a dopadl na zem. Sedlák vůz zastavil, bratra sebral ze země a jelo se dál. Domů jsme se z pole vrátili až po několika hodinách. Brečel, když ho teta svlékala, záda měl rudá, bolavá, popálená od kravské močůvky. Věděl, že teta přinese vaničku a pokračování už znáte.
Naše kamarádka Eva nás jednou vzala k nim do stodoly. K našemu překvapení byla v tom horku oblečená v triku s dlouhými rukávy a v teplákách. Ve stodole jsme po žebříku vylezli, až nahoru na trámy pod střechou a z nich skákali dolů do slámy. Byla to prima zábava, ale než jsme došli s bratrem domů, pálilo nás celé tělo. Teď už jsme věděli, proč Eva neměla tričko a trenýrky jako my! Doma u tety na nás už čekala vanička… Při mytí už jsme ani moc nebrečeli, už jsme si pomalu zvykali, teta nás potom něčím namazala a bylo po bolesti. Když si na všechny ty příhody vzpomenu a bylo jich ještě mnohem víc, překvapuje mě, že dospělí to brali jako samozřejmost, nezlobili se, neříkali to nesmíte, to se nedělá. Prostě to patřilo k životu na vesnici a sami jsme přišli na to, jak se správně chovat, aniž by nám někdo radil nebo něco zakazoval.
Byli jsme u tety celý měsíc. Zvykli jsme si, že se o sebe celý den musíme postarat, a nakonec i tetě pomáhat. Jednou, to už jsem byla dospělá, jsem mamince začala vyprávět, jak to u tety bylo krásné a co jsme tam prožili. Maminka mi na to řekla: “To je hrůza, to vědět, tak jsem vás tam nepustila, divím se, že jste to tenkrát ve zdraví přežili. Ale je také pravda, že vám to jen prospělo, vrátili jsme se takový rozumnější a klidnější. Byla jsem na vás a jsme i teď pyšná, jak jste zmoudřeli.”