ČAS VŠECHNY RÁNY ZAHOJÍ
- Autor příběhu: Škorpilová Naděžda , 71 let
Jmenuji se Naděžda a je mi 71 let. Narodila jsem se v Hradišti, v malé vesničce na severu Čech. Měla jsem staršího bratra Václava, který bohužel ve svých 50 letech náhle zemřel. Základní školu jsem navštěvovala v Hradišti do 5. třídy. Od 6. třídy jsem docházela na Základní školu v Bystřanech. Následně jsem nastoupila do učení v Teplicích a poté do Bonexu jako švadlena.
V 19 letech jsem se vdávala. Z manželství vzešla dcera Silvie. Naše manželství však trvalo pouhý rok. Ve 20 letech jsem se rozvedla. Mé druhé manželství bylo s Ervínem. Narodila se nám dcera Sabina. Po mateřské dovolené jsem nastoupila do Lybaru ve Velvětech a dodělala jsem si chemickou školu. Pracovala jsem zde 30 let. S manželem jsme nejprve bydleli v Hradišti, pak jsme si pořídili domeček ve Rtyni. Měli jsme se moc hezky. Jezdívali jsme na dovolené do Maďarska, Bulharska. Myslela jsem, že nám to vydrží navždy. Jednoho dne, ale přišlo neštěstí. Manžel se vracel domů z práce, odbočoval z hlavní silnice a dával přednost protijedoucím autům. Řidič jedoucí za ním nedával pozor a narazil do něj. Můj manžel strávil 2 měsíce v komatu a nakonec svůj boj se životem prohrál. Bylo to náročné období a já byla přesvědčená, že už se z toho nikdy nevzpamatuji. Po dobu 6 let jsem chodila do práce a z práce, jako tělo bez duše. Nad vodou mě držely hlavně mé dcery. Bylo to těžké období mého života.
Po uplynutí dlouhého trápení přišla další etapa mého života. Jednoho krásného dne se mé kolegyně rozhodly, že mě nenechají smutnět a odpověděly za mě na jeden zajímavý inzerát z Litoměřic. Vůbec jsem netušila, co na mě přichystaly. Ten den si pamatuji naprosto přesně bylo to 6. prosince. Oznámily mi, že mám rande v Bořislavi. Nechtěla jsem nikam jít, ale přesvědčily mě, byla to slušnost. Tak jsem se jsem se vydala na místo určené. Když autobus přijížděl do zastávky, uviděla jsem, jak tam stojí u auta nějaký muž. Byla jsem ve stresu, ale přesto jsem ho oslovila. Šli jsme posedět do místní restaurace, kde už o nás věděli.
Myslela jsem si, že si dám kávu, rozloučím se a pojedu domů. Omyl, slovo dalo slovo a my jsme si povídali a povídali, až do půl druhé do rána. V neděli jsem se už stěhovala do Litoměřic. Žili jsme spolu a bylo nám krásně. Po 7 letech přišla další rána osudu. Mému příteli diagnostikovali rakovinu. Bylo to jako na houpačce. Chvíli to bylo lepší a chvíli horší. Rozhodli jsme se, že se vezmeme. Svatbu jsme měli 2 roky před jeho smrtí. Léčba rakoviny trvala 4 roky. Manžel bohužel nedokázal nemoc porazit a zemřel v hospicu Sv. Štěpána v Litoměřicích. Moc děkuji za to, že jsem měla možnost tam s ním být a doprovodit ho na naší poslední společné cestě životem.
Zase se mi svět zhroutil. Po čase se mé zdraví začalo zhoršovat a já jsem se rozhodla nastoupit do Domova důchodců v Bystřanech, kde po celé dny šiju na šicím stroji. Velice mě to nabíjí, stejně jako má tři vnoučata, která mi dělají radost a já jsem ráda, že jsem na světě.
Ale jak už mě osud naučil – život jde dál a já se snažím být optimistická a nevzdávám se.