ŠTĚSTÍ V NEŠTĚSTÍ
- Autor příběhu: Pohlová Brunhilda , 93 let
Jmenuji se Brunhilda. Narodila jsem se v březnu roku 1929 v Německu ve městě Castrop-Rauxelu. Maminka byla Němka, jmenovala se Carolin. Tatínek byl Čech, jmenoval se Josef. Měla jsem dvě mladší sestry Brigitu a Celine. Když začala válka bydleli jsme i s babičkou v Sendenu. Chtěla jsem být švadlenou, stejně jako moje maminka. Dala jsem se do učení k jedné paní, u které jsem i nějaký čas bydlela.
Když přišla válka
Pak přišla válka, během ní jsme zažili několik náletů, bylo to strašné. Jednou, když se znovu rozezněly sirény, přiletěla americká letadla a začala nás bombardovat. Já ani moje sestra Brigita jsme nebyly doma. Tatínek byl v práci. Babička s maminkou a mojí nejmladší sestrou se běžely schovat do úkrytu. Později jsme zjistili, že jedna z bomb zasáhla i úkryt, kde byla babička, maminka i Celine. Jak to zjistil tatínek, ihned se tam běžel podívat. Bohužel mu bylo sděleno, že všechny tři zahynuly a jejich těla odvezli k pohřbení. Tatínek se s tím nemohl smířit a vydal se je hledat, podařilo se mu to. Uviděl, že maminka, kterou považovali za mrtvou stále ještě žije, vytáhl ji z hrobu a zachránil ji život. Babička a naše nebohá sestřička však byly mrtvé. Byla to pro nás obrovská rána, která se nikdy nezhojí.
Po válce na vesnici
Po válce jsme neměli kam jít. Naše domy byly zničeny po náletech. Nezbylo než odejít do Čech do obce Vyklice u Chabařovic. Více německých rodin se zde usadilo. Tenkrát mi bylo 17 let. Český jazyk pro mě byl úplně cizí. Nebylo to vůbec lehké období. Museli jsme hodně pracovat. Pravidelně jsem chodívala k jedné české rodině pro vodu. Měli moc hezkého syna Josefa. Hodně mi pomáhal, spoustu věcí mě naučil i na tancovačky mě brával. Brzy jsme se do sebe zamilovali. Netrvalo dlouho, byla svatba a dvě krásné děti Helenka a Josef. Měli jsme se dobře a moc jsme se milovali. Ale jak už to bývá, děti dospěly a my zestárli. Jednoho dne můj manžel zemřel. Nyní už je mi 93 let a nějaký čas žiji v Domově důchodců v Bystřanech. Děti za mnou jezdí a já už jen mohu vzpomínat hlavně na to hezké, co mě v životě potkalo. A nebylo toho málo! Mám milující rodinu a to je mé štěstí.