Každý člověk má svůj příběh, vítejte v tom mém
- Autor příběhu: Jolana Koubová, 90 let
Narodila jsem se doma na Slovensku ve vesnici Višne Opatské. Bylo nás celkem pět dětí – 3 děvčata a 2 chlapci. Bydleli jsme v malém bytě, kde byla kuchyň a jedna společná místnost, kde jsme i spali. Na dětství nemám hezké vzpomínky, protože jsme měli velkou bídu.
Rodiče se starali, abychom měli co jíst. Maminka pracovala u sedláků. Za to nedostávala peníze jako my teď výplatu, ale dostala mouku, brambory, vajíčka a nějaké máslo. Když dostala mouku, tak večer zadělávala těsto na chléb a druhý den chodila 3 km pěšky do Košic, kde jí z připraveného těsta upekli chléb. Všichni jsme pak na ní doma čekali a těšili se, až přinese aspoň kousek chleba.
V domě jsme neměli vodu, tak jsem pro ni chodila 2x denně k sousedům, kteří bydleli pod kopcem. Když jsem byla malá, tak se bohužel šetřilo úplně na všem. Neměla jsem ani pořádné boty. V létě jsem chodila bosa, protože boty jsem si šetřila až přijde zima. Vždycky jsem se hrozně těšila na Velikonoce a na Vánoce, kdy byl dostatek jídla.
U dědy na pozemku stál kostel kam jsme chodili pravidelně 2x týdně. Maminka pokaždé chodila s košíkem jídla za farářem, aby jí jídlo posvětil, abychom měli co jíst. Když mi bylo 6 let, tak jsem zpívala v kostele na kůru. V dobách, kdy jsme neměli moc peněz, tak tatínek naštípal dříví a svázal v otep, kterou pak maminka nosila do Košic, kde dřevo prodávala.
Když mi bylo asi 7 let, tak jsem o prázdniny chodívala sedlákům pást krávy. O pět let později, to mi bylo nějakých 12 let, tak začala válka. Venku byly takové výbuchy, že to vypadalo jako nynější ohňostroj na Silvestra. Když mi bylo 14 let, tak tatínek získal hospodářství. Měli jsme tam kravičky, se kterými jsme orali pole. Hospodářství bylo v hrozném stavu, ale bylo větší než předešlý byt, tak jsme měli alespoň každý svůj pokoj. Bydleli jsme tam asi rok. Poté jsme se přestěhovali do Přípeše. Byla to taková malá vesnička.
V 15ti letech jsem začala pracovat v továrně jako dělnice. O rok později jsem odešla a přešla do Dajmonky. Tam jsem pracovala u stroje, kde jsem nešťastnou náhodou přišla o jeden článek svého prstu na ruce. V Dajmonce jsem byla do 18 let. V té době jsem otěhotněla s chlapcem, který byl původem z Německa. Náš vztah nebyl zrovna ideální a neměl budoucnost, a tak když byl synovi jeden rok, tak jsem se odstěhovala k rodičům na Maxičky. Tam jsem dostala práci v lese a sázela jsem sazeničky stromků. Po roce jsem zkusila práci jako servírka v rekreačním středisku v Maxičkách. Práce to byla hezká a moc mne bavila.
Se synem jsem se poté přistěhovala do Litvínova, kde jsem poznala svého muže. Když jsme se seznámili, tak muž odjel na dva roky na vojnu a po jeho příjezdu jsme se vzali. Spolu jsme bydleli v malém bytě v zámeckém parku. Byla tam kuchyň bez oken a jedna místnost, kde jsme spali celá rodina na zemi. V té době se narodila dcera Dana a rok poté dcera Jindra. Bydleli jsme tam asi tak dva roky a poté jsme se přestěhovali na Meziboří. Když bylo Vladimírovi asi tak 6 let, dostal zápal mozkových blan. Léčil se v mostecké nemocnici na Zahražanech, kde byl tři týdny. Manžel pracoval na šachtě na Kohinooru a poté na Centrumce. Od šachty jsme jezdívali na dovolenou. Byli jsme např. v rekreačním středisku nebo jsme jezdili do chatiček. V 60ti letech manžel onemocněl na rakovinu žaludku. Jezdil po nemocnicích, kde se léčil. Po sedmi letech manžel odešel. Na Meziboří jsem bydlela necelých 60 let. Mám spoustu hezkých vzpomínek, ale i takové, které je lepší zapomenout.
Proto bych chtěla všem čtenářům vzkázat, aby si život užívali a žili naplno. Aby byli šťastný a žili pokojně a bez starostí.