Život byl jako pohádka
- Autor příběhu: Anna Špringová, 88 let
Narodila jsem se ve Francii v Saint Pierre Montlimart. Bydleli jsme kousek od moře, které bylo krásně čisté a plné mušlí. Měli jsme rodinný dům, kde rodiče chovali hodně domácích zvířat. Já chodila pást husy a bratři zase hlídali kozy. Na poli za domem rostly stromy s jedlými kaštany, které jsme sbírali. Maminka je uvařila a pak je dala na noviny před dům a chodili si pro ně všechny děti z vesnice.
Bylo nás celkem pět dětí, tři sestry a dva bratři. Maminka hrála české divadlo a tatínek pracoval na šachtě, kde těžil zlato. Maminka pocházela z Čech a stýskalo se jí po rodné vlasti, tak jsme se poté přestěhovali z Francie do Čech. Ve Francii jsem byla do 14 let.
Po příjezdu do Čech jsme byli ubytováni v táboře v Ďáblicích. Během této doby maminka onemocněla na tuberkulózu a odjela na dva měsíce do nemocnice. V Litvínově jsme měli tetu, ke které jsme se poté přestěhovali. Začali jsme všichni chodit do práce. Ve 14 letech jsem začala pracovat v přádelně. Když mi bylo 16,5 roku seznámila jsem se s chlapcem, který pocházel z Německa. O rok později jsme chystali veselku a za další rok se nám narodil syn Honzík, kterého jsem porodila doma, za pomoci sester.
V té době jsem pořád pracovala v přádelně, kde jsem byla až do osmého měsíce těhotenství. I když jsme se s manželem velmi milovali, nebylo nám rodinou přáno, aby naše manželství setrvalo. Nakonec jsme se s manželem rozvedli když mi bylo 21 let. V tu dobu jsem začala pracovat na Meziboří. Zrovna se stavěl kulturní dům a já měla na starosti jeřáb, který jsem ovládala a pracovala na stavbě. Během mé práce na stavbě jsem se seznámila se Štefanem, který pocházel z Maďarska. Spolu jsme se odstěhovali na Slovensko k jeho mamince do Velkého Krtiše. Tam jsem se i vdávala v 6 měsíci těhotenství.
Pořídili jsme si televizi jako jedni z prvních v celé vesnici. Chodili k nám na ni koukat děti z našeho domu a večer se přicházeli dívat i dospělí. Na Slovensku se mi narodily dvě děti – Eva a Štefko. Tam jsme bydleli 4,5 roku. Když byl Štefkovi jeden rok, tak jsme se vrátili zpátky do Čech. S manželem jsem hodně cestovala. Rádi jsme jezdili na dovolenou, navštěvovali jsme české zámky apod. Společně jsme si postavili chatu na Dřínově, který byl v místě, kde je nyní Dolní Jiřetín. Tam bylo krásně. Když mi bylo 25 let, tak mi tatínek umřel na silikózu. Měl hodně nemocné plíce.
S dětmi jsem byla doma celých 18 let. Poté jsem začala pracovat jako pomocná síla v Litvínově na poliklinice. Tam jsem pracovala 10 let. Práci jsem měla velmi ráda, pomáhala jsem nemohoucím lidem se najíst nebo vykoupat. Po skončení práce na poliklinice jsem začala pracovat v elektrárně v Komořanech. Po devíti letech práce v elektrárně mi onemocněla maminka, tak jsem v práci skončila a starala jsem se o ni. Když mi bylo 54 let, tak jsem šla do důchodu. Moc jsem se těšila na to, jak si s manželem budeme užívat stáří, ale bohužel manžel utrpěl úraz v práci na dole Pluto a za pár měsíců zemřel. Zůstala jsem v našem domě s maminkou. Sama jsem pak prováděla různé práce kolem domu.
Poté, co maminka zemřela, tak jsem jela sama na dva měsíce do Austrálie, kam jsem byla pozvána. Tam to bylo nádherné, je těžké to popsat. Po návratu do Čech jsem prodala náš dům a odstěhovala se do bytu do Litvínova. Tam jsem žila nějakých 20 let.
Ráda bych vzkázala všem čtenářům, že bych jim přála, aby prožili alespoň něco z toho, co jsem prožila já. Když je možnost, aby vycestovali a viděli kus světa, tak jako jsem to viděla já. Bylo toho hodně a bylo to krásné. Na všechno hrozně ráda vzpomínám.