Prateta Klára a čas aneb Jak se Rozárka naučila vidět na růžích perly
- Autor příběhu: Květoslava Kasalová, 86 let
Pokud se sejdu se svou praneteří Rozárkou, je mi jasné, že se ocitnu pod palbou otázek. Je totiž velmi zvídavá a nejednou mne už svými otázkami přivedla do rozpaků.
Nedávno se její rodina rozrostla o bratříčka Tomáška a její otázky tak nabraly jiný směr.
Rozárka: „Teto, Tomášek je tak malinký, ale nevím, proč pořád pláče, když ho máme všichni rádi?“
Já: „Víš, Tomášek ještě neumí říci, že má žízeň nebo hlad. Poví to tak pláčem. Třeba ho bolí bříško, nebo je mu horko.“
Rozárka: „Když přijela včera babička, říkala, že jsme všichni dostali velký dar. Nám ale nikdo žádný dar nepřinesl.“
Já: „Babička tím chtěla povědět, že je to velké štěstí, pokud se miminko narodí zdravé, protože někdy se stane, že tomu tak není a narodí se s nějakou nemocí.“
Rozárka: „Než si babička šla nahoru lehnout, stavila se u Tomáška a pověděla mu, že ho čeká dlouhá cesta. Copak to babička může vědět?“
Já: „Rozárko, tou cestou měla babička na mysli, že má před sebou dlouhý život, cestu životem. Všichni lidé jdou od narození svou cestu životem. Někdy kratší, někdy delší, protože žijí déle.“
Rozárka: „Moc ti nerozumím...“
Já: „Cesta životem je vlastně čas, který na světě máme, než život skončí.“
Rozárka: „Já ale nechci, aby pro maminku někdy čas skončil…“
Já: „Jednou se s tím budeš muset smířit...“
Rozárka: „Jak poznám čas? Mohu se s ním potkat nebo si s ním povídat?“
Já: „Rozárko, čas je nejspravedlivější na světě, protože měří všem stejně. Všem stejně plyne. Pro každého z nás má největší význam a cenu. Záleží už jen, jak ho každý člověk využije a prožije. Snad každý by si přál, aby byl na své cestě životem šťastný.“
Rozárka: „Také bych byla ráda, abych byla v životě šťastná, co mám udělat?“
Já: „Znamená to naučit se být ve shodě s lidmi i přírodou. Nejdříve se budeš muset naučit mít ráda sebe a pak tvoje cesta za štěstím bude snadnější. Musíš se naučit jít štěstí naproti.“
Rozárka: „Nerozumím ti… Jak mohu jít štěstí naproti?“
Já: „Je to jednoduché. Až pochopíš sebe, získáš lásku k ostatním lidem. Poznáš, že přátelé tě mají rádi a váží si tě. Budeš také umět vnímat přírodu jinýma očima. Kapky rosy na růži se stanou perlami a už vůbec ti nepřijde divné mít ráda ostatní lidi. I ty, které třeba neznáš. Staneš se bohatou svým štěstím."
Rozárka: „Ale někteří lidé přece druhým ubližují. Oni nechtějí být šťastní?“
Já: „Určitě by si to přáli, ale sešli ze správné cesty, protože myslí stále jen na sebe, své bohatství, svůj majetek, hromadí v sobě neklid, závist a stávají se i nepřáteli dobra a všech, co si štěstí přejí. Někteří dokonce ve své zlobě rozpoutají i války.
Rozárko, jsem moc ráda, že ně určitě ty ani tvá rodina nepatříte. A teď už jen tu pohádku, kterou jsem ti včera slíbila. Tak honem do postýlky…"