Mých devadesát let
- Autor příběhu: Lubomír Stavinoha, 90 let
Můj život je příběhem devadesáti let života. Bylo to dlouhých devadesát let, které
z mého dnešního úhlu pohledu uběhly jako voda v řece Moravě, kterou jsem byl
pokřtěn. Své rodiče jsem si nevybral a ten , kdo to provedl, mi život opravdu
neulehčil. Žil jsem pak, jak mě osud vedl. Vycházel jsem ze zásad skautského hnutí a
sportovní zásady hry fair play. Příběhy rychlých šípů jsem miloval. Hrdiny mého
mladí byli hrdinové románů Jacka Londona. Už v mládí jsem nabyl lásku k přírodě,
sportu, umění a psům jako nejlepším přátelům člověka. Narodil jsem se v roce 1931,
kdy vyvrcholila velká celosvětová hospodářská krize 20. století. Pocítil jsem její
důsledky na vlastní kůži. Sedm let jsem prožil v době života prezidenta Masaryka a
pamatuji se, jak těžce tenkrát prožívali Češi jeho smrt. Zažil jsem kapitulaci ČSR
před Hitlerem, okupaci Německa a druhou světovou válku. V té době, kdy se
bojovalo o naši vesnici, jsem jen náhodou nepřišel o život. Bylo mi tenkrát 14 let.
Vzpomínám na poválečnou euforii z osvobození spojenci. Prožil jsem bouřlivou dobu
tzv. Vítězného února, teroru padesátých let a nudné doby normalizace po Pražském
jaru a ruské okupaci až po Sametovou revoluci. Byly to doby válek,převratů a
revolucí. V dnešní době žiji poslední roky svého života uprostřed války kybernetické
na pokraji hrozící další horké války a to západu s expanzivním ruským režimem
prezidenta Putina. Většinu toho, co jsem zde popsal, jsem prožil se zájmem a v
aktivním vztahu k dění ve světě tak, jak postupně probíhalo.
A teď žiji v tom nejlidštějším sociálním zařízení společnosti, starající se o své
členy, kteří už mohou jen málo nebo nic. Dožívám v domově seniorů s názvem :
Domov pro seniory Centrin ve Zruči nad Sázavou. V malebném posázaví a doufám,
že lidská společnost zvládne i tu nejposlednější válku, kterou je celosvětová válka
proti Covidu 19. Zúčastnil jsem se jí. Byl jsem zasažen koronavirem, dostal Covid 19
a strávil téměř měsíc v nemocnici na covidovém oddělení. Pak přijal tři dávky
očkování a už jen čekám na reinfekci. Jsem už dlouho polymorbidní pacient. Když
jsem se vrátil z pobytu v nemocnici domů, do Centrinu, viděl ve mně pan doktor
příklad
zmrtvýchvstání. Mám už všechno důležité, co mě potkalo, za sebou a v klidu a pokoji
snáším omezující opatření proti šíření Covidu 19 a tiše nadávám.
Po celý život jsem se aktivně zúčastňoval společenského dění včetně politiky.
Mým politicko-geografickým snem je: a) dosáhnout jednoty evropských národů a
států b)vybudovat celoevropský stát, tedy federální evropsku unii soběstačnou ve
všech oblastech výrobních a jiných podobných činností, schopnou bránit své hranice,
náboženství, kulturu a demokratické zřízení c) změnit totalitní režim v Rusku na
demokratický a připojením Ruska s jeho Sibiří k Evropské unii vytvořit největší a
nejsilnější demokratický stát světa. Jsem přesvědčen, že tohoto cíle bude jednou
dosaženo, jen mě mrzí, že se toho nedožiji. Moc mne to mrzí.
Cítím se žít ve společnosti, jejíž morální stav postupně upadá. O demoralizaci svědčí
mnoho příkladů. Já se domnívám, že se náš národ získanou svobodou opil natolik, že
zapomněl, že svoboda jednotlivce končí tam, kde její zneužití ohrožuje ostatní
jednotlivce nebo celou společnost. Viz. odpírači očkování.
S mladšími generacemi mám zkušenost ze své práce ve sportu. Pracoval jsem
dobrovolně jako trenér tenisové mládeže. Vzpomínám na tu dobu rád.
Z většiny těch, které jsem trénoval, vyrostli sportovci, kteří si libují v pohybu. Měli
tenkrát věk mezi deseti a patnácti lety. Bylo to v šedesátých letech minulého století.
Už je to dávno. Proto jsem byl překvapen tím, že mne v minulém roce navštívili a
projevili se jako senioři důchodového věku, kteří jsou tam u nich doma v Tachově
motory tenisového sportu ve městě a okolí. Generaci mladší než oni představuje pro
mě moje vnučka, která se stala v družstvu pražského aerobiku mistrní české
republiky, Evropy i celého světa. Mistrovství světa bylo tehdy v Pertu v Austrálii.
Teď už je učitelkou tělocviku. Jiným příkladem této generace je můj vnuk. Studoval
střední školu. Vždy, když přišel ze školy, sedl k počítači a seděl u něj třeba do
půlnoci. Ráno vstal, šel do školy, kde s počítačem běžně zacházel při vyučování.
Když vyučování skončilo, vrátil se domů a sedl k počítači.
A co my tady v Centrinu osmdesát plus a děti? Paní ředitelka Centrinu, ředitelé a
ředitelky škol a školek ve městě cílevědomě usilují o to, aby docházelo ke kontaktu
nás seniorů s těmi nejmladšími. Jako osmdesátipětiletý dědeček jsem ve školce četl
tříletým dětem pohádky a pak si s nimi hrál na zemi s jejich hračkami. Konstatoval
jsem, že se na život připravují efektivnějším způsobem než kdysi my. A také toho
více vědí a umí než kdysi my. Styk Centrinu a škol je ovšem širší než čtení pohádek a
hraní si s dětmi na podlaze. Děti pro nás také vyráběly a kreslily různé dárky a
vzkazy, které nám zasílaly nebo osobně přinášely na organizovaných návštěvách
celých školních tříd u nás. Při těchto návštěvách docházelo k tomu nejužšímu styku
mezi dětmi a babičkami. Děti byly také zvány do keramického kroužku, kde s námi
vytvářely různé výrobky z modelářské hlíny.
Po smrti manželky jsem navštěvoval její hrob pravidelně o svátcích zemřelých. Až
jednou jsem se dostal do situace, že mě mé tělo začalo zrazovat a já musel přemýšlet,
zda mám na to, abych mohl její hrob navštívit. A v dušičkové náladě jsem přece jen
podlehl touze a hrob navštívil. Uvažoval jsem a konal tímto způsobem:
Všechno, co v životě stačil jsem, utonulo v minulosti.
Osiřely hřbitovy, uhasla na nich světélka
a na hrobech uvadly květiny.
Jen listí hromadí se tam na černé zemi.
Tam, u nás doma.
Daleko i blízko.
U nás doma.
Ženo má, ženo nejdražší, ženo nádherná a nejmilejší.
Ženo ztracená. Pro Tvůj úsměv jediný,
šel bych k Tobě pěšky celé hodiny,
až k nám do naší malé dědiny.
Ale pane Bože, co našel bych tam?
Jen pomník, křížek a uvadlé jiřiny.
A já zůstal bych jako teď, na světě sám jediný.
Moje nejmilejší, co teď?
Proč žít bez Tvého vlídného slova necítíc hřejivé teplo našeho domova?
Už pět let jsem neviděl Tvoje modré oči.
Už pět let neslyšel Tvůj milý hlas a necítil vůni Tvé pleti
a tlukot Tvého srdce na své hrudi.
Už pět let usínám aniž by mě hřálo teplo Tvého těla.
Osude! Proč si nás rozdělil? Nás dva. Mne a ji.
Proč? Jak dále žít? Přede mnou už jen zima.
Stromy bez listů, louky bez květů, sněhem zavátý hrob.
Zajdu tam. Zajdu k Tobě, miláčku.
Pozdravím Tě a zametu ten hrob.
Setřu si slzy vzpomínek z tváří
a odejdu slzíc uprostřed vířících vloček sněhových.
Nevěřím v nebe, ale byl bych rád, kdyby bylo.
Má ženo nejdražší. Ženo krásná a milá.
Děvčátko moje! Nashledanou?
Zůstaly tam u hrobu jen mé stopy zaváté a mé srdce v hrobě u ní.
Zbyl mi teď jen stesk po ní.
Od té doby uběhl další dlouhý čas bez lásky té , kterou jsem tak miloval. Čas, ve
kterém jsem postupně ztrácel síly a začínal myslet na odchod z tohoto světa. A proto
jsem po dnu oslav svých devadesátých narozenin dne 9. prosince 2021 zasedl za stůl
a tak trochu preventivně se písemně rozloučil se životem, abych to stihnul než umřu.
Jen jsem si povzdechnul povzdechem starého muže:
Můj osude, můj živote, má lásko.
Nejsem to já, kdo z nás je dlužen.
I když vím, že málo je víc než nic,
ztratil jsem všechno, co jsem mohl a nemám víc.
Zůstal jsem sám, jediný, který na tom ale není bez viny.
Dávno je tomu, co miloval jsem. Horoucně jsem miloval. Život bych za ni dal i
všechno ostatní obětoval.
Ale je to tak dávno, tak dávno, že to snad ani nebylo.
Nebo bylo?
Už dlouho není žádná, které bych mohl říct:
pro Tvé vlídné slovo, pohlazení a milý úsměv,
šel bych ve dne i v noci bez přestávky,
až bych Tě našel nebo vysílením pad.
Rozloučil jsem se s ní,
srdce své v hrobě zanechal
a co mi zbylo? Jen stesk po ní.
Na světě pro mne zůstala už jen ta,která
jako poslední ke mně přijde s milým úsměvem,
vlídným slovem a pohlazením
a přinese úlevu mému tělu a mír mé duši.
Myslím si, že jsem dost starý na to, abych se mohl zmínit o svém názoru na to,
proč jsem se kromě zděděných genů dožil tak vysokého věku i když jsem už někdy
skoro umřel. Je to tak prosté. Chce to jen správnou životosprávu a nepřetržitou
fyzickou i psychickou aktivitu, přiměřenou danému věku. Zdá se to být jednoduché
ačkoli je to ve skutečnosti složité.
Své povídání o devadesáti letech mého života zakončím odpověďmi na tři otázky:
1) co je na světě tím, za co nebo pro co stojí za to žít?
Je to krása přírody, ženy, hudby a blaženost lásky, pokud má člověk to štěstí, že
prožije tu pravou.
2) co vede ke šťastnému životu?
- přátelský vztah k lidem, zvířatům, věcem a nezbytným činnostem a životní
optimismus
- schopnost lásky mnoha tváří. Lásky mateřské, milenecké, manželské, lásky k sobě,
životu a řadě dalších lásek.
- dostatečná sociální inteligence a schopnost empatie, jak k lidským bytostem, tak ke
zvířatům.
- vědomí, že ne peníze a moc, ale láska vede ke štěstí.
3) a co lásky mezi mužem a ženou?
Je to ten nejkouzelnější, dechberoucí prožitek těch, kterým je dopřáno milovat a být
milován. Mnohdy láskou až za hrob. Žiji zde v domově seniorů už osmý rok a vidím,
že většina těch žen tady miluje své muže ještě dlouho poté, co tito zemřeli. A často je
miluje až do vlastní smrti.
Kdo nemiloval opětovanou láskou, jakoby nežil. Neví, jak může být život sladký. Je
mi líto těch, kteří milují láskou neopětovanou, která plodí především frustraci, bolest
a utrpení.