Rodinná setkávání na chalupě
- Autor příběhu: Jana Pěnkavová, 80 let
Když jsem byla malička, scházeli jsme se celá rodina na chalupě. Maminka, tatínek, bráška, babička, dědeček, teta, strejda a dvě sestřenice. Jezdili jsme pravidelně každé prázdniny. Společně jsme chodili na houby, na borůvky, po večerech jsme hráli u stolu karty. Rodina v tento čas byla propojená a každý měl svůj úděl. Maminka s tetou a babičkou obstarávaly jídlo, tatínek se strejdou a dědečkem stále něco dělali, štípali dříví, sekali zahradu, natírali a už ani nevím, co všechno dělali. Pokaždé něco jiného. A mi děti? Museli jsme pomáhat. Když bylo hotovo, nejčastěji jsme běželi do lesa. Takových her co jsme vymysleli. Vzpomínám si na stavění bunkrů nebo domečků pro skřítky, hra na medvěda o šišky byla hodně častá. Postupem času jsme my děti začaly dospívat, pozornost šla někam jinam a v tomto období se naše rodina zúžila. Už si skoro nikdo nevzpomněl na krásný čas strávený na chalupě. Ke změně došlo, až když se nám čtyřem tehdy vnoučatům narodily děti.
Jednou při narozeninové oslavě se vytáhly staré fotky a dětem se moc líbila chata, co na nich byla. Všechny nás napadla společná myšlenka na prázdniny. Strávíme je společně! Jak se řeklo, tak se udělalo. Scházíme se takto každý rok, až do teď. Mé přání, teď už z domova seniorů, je pouze, abych se dočkala léta a mohla jet s rodinou na chatu.
Rodina je rodina a ať už jí pojí cokoliv, lidé, kteří ji tvoří patří k sobě.