Nikdy to nevzdát
- Autor příběhu: Božena Poštulková, 97 let
Narodila jsem se v roce 1925 na statku, kde moji rodiče měli pronajatou jednu malou místnost. Byla to taková malá kuchyňka, kde jsme měli i postel. Celkem nás bylo 5.
Tatínek byl domácí řezník – chodil po zabijačkách a maminka pracovala na statku. Nájem jsme si museli odpracovat. Tak když jsem nebyla ve škole, pomáhala jsem. Hlídala jsem děti pacholků a sedláků, a jak jsem dále rostla, starala jsem se i o prasata a dobytek. Naštěstí jsme za práci dostávali i peníze.
Denně jsem vstávala o půl páté ráno, šla jsem na pole, kde jsem pracovala až do 11, o jedenácté jsem se vracela na statek, abych se postarala o dobytek, poobědvala a v 1 hodinu jsem šla zase na pole. Za války jsem pracovala taky na statku u různých sedláků. Po válce jsem u těch sedláků pomáhala v kuchyni.
Za mlada jsem také ráda chodila k muzice, do sokola, na plesy. Za války byly zakázané muziky. Chodili jsme k sedlákům míchat povidla. Povidla se míchala celou noc, a aby nikdo při míchání neusnul a povidla se nepřipálila, tak někdo vždy donesl harmoniku a zpívali jsme a tancovali.
Když vznikla JZD, to už jsem byla vdaná, narodily se mi 3 děti, dva synové a jedna dcera, a já jsem šla pracovat do lesa. Když děti odrostly, přišla moje sestra, že v sousední vesnici byla postavena továrna Moravolen a je nábor nových zaměstnanců.
Já byla zvyklá pracovat na poli, v lese. Ve fabrice se ráno zavřely dveře a ve 2 hodiny odpoledne se zase otevřely a mohli jsme dom. Myslela jsem, že se zblázním. Byla jsem zvyklá pořád běhat a ve fabrice jsem třídila látky, balila ručníky a utěrky. Ve fabrice jsem nakonec pracovala až do důchodu a ještě pár let navíc. Odešla jsem v šedesáti letech. Doma jsem se starala o dům, zahradu, domácí zvířata a malé políčko.
Po odchodu do domova důchodců jsem pomáhala s drobným úklidem a starala jsem se o květinovou zahrádku, která byla v areálu domova. Každý den jsem také chodívala s kamarádkou na procházky. Ještě dnes se mi v noci zdá, že nemám zasazenou mrkev, okopané záhonky…
A pak najednou se mi začal ztrácet zrak a ve svých 93 letech jsem zrak ztratila úplně. Musela jsem se s tím smířit. Synové mi zemřeli, ale chodí za mnou pravidelně dcera, s kterou si povídám a chodím s ní na krátké procházky. Dnes mám 7 vnoučat, pravnoučata i prapravnoučata. Jsou šikovní a mám z nich velkou radost.
Každý den cvičím. Protahování, 5 dřepů a takto několikrát za den. Jak tak dlouho ležím během dne, tak mi dřevění nohy. Nechci zůstat jako dřevo.
Celý život jsem žila aktivně, tak to nyní, na stará kolena přece jen tak nevzdám.
Mladší generaci bych přála totéž. Ať už je život jakkoliv těžký, nikdy to s ním nevzdávejte.