Duch Posázaví s hroznovým cukrem v kapse
- Autor příběhu: Jiří Mlejnský, 83 let
Jsem velký obdivovatel naší krásné země. Už jako kluk jsem s kamarády zažíval různá dobrodružství, věnovali jsme se vodáckému sportu a trempování. Postupem času, jak ubývalo v řekách vody, se ze mě stával spíš pěší turista. Nadšeně jsem se zúčastňoval každého pochodu, o kterém jsem se doslechl nebo dočetl. Přátelé mi začali přezdívat „Duch Posázaví“
Cestování jsem neomezoval ani v zimě - toulal jsem se se stanem, karimatkou a teplým spacákem, vybavený ešusem a přenosným vařičem. Šel jsem vstříc novým dobrodružstvím.
Všude na mých toulkách jsem se setkával s dobrými lidmi, kteří mě někdy nechávali i přenocovat nebo mě pohostili. Já jsem zase na oplátku pomohl s drobnými domácími pracemi. U některých lidí jsem se zastavoval i opakovaně. Při těchto setkáních došlo i na vyprávění místních příběhů a tradic. Dozvídal jsem se hodně o historii krajů, ve kterých jsem zrovna pobýval. Mnoho poznatků a tipů k výletům jsem čerpal ze zápisků na farách a v místních kronikách. Jednou z mých nejzamilovanějších oblastí v Česku je Šumava a právě na Šumavě jsem jednou zažil nepříjemný zážitek, ze kterého jsem se poučil.
Vyrazili jsme tenkrát v létě s partou kamarádů na putování od pramene řeky Vydry do Kašperských hor, cesta byla dlouhá asi 30 km. Vzpomínám si, že bylo teplé a slunečné počasí. Když jsme dorazili do Kašperských hor, byl už jsem dost unavený a také jsem cestou málo jedl a málo pil. Kamarádi říkali, že se půjdou podívat ještě na hrad Kašperk a já jsem nechtěl trhat partu, tak jsem s nimi šel i když už jsem cítil, že mi docházejí síly. Když už jsme byli pod hradem, udělalo se mi špatně a začaly se mi třást nohy a v momentě jsem o sobě nevěděl. Kamarádi mě posadili a dali mi vodu. Jeden kamarád mi dal také jablko. Udělalo se mi lépe a mohl jsem pokračovat dál.
Když jsem vše později řekl mému lékaři, řekl mi, že jsem měl pokles krevního cukru v těle a s tím, abych si nezahrával. Prostě jsem tenkrát přecenil své síly. Na příští túry jsem sebou brával hroznový cukr, který mi dodával energii, a hlavně jsem hodně pil. Dnes už můžu říct, že má člověk poslouchat své tělo a nepřemáhat se.
Mě už bohužel doběhlo stáří a na túry už se vypravit nezvládnu, ale musím uznat, že jsem si svůj život krásně užil a dnešním mladým lidem bych chtěl popřát, aby i oni prožívali s přáteli a kamarády to, co jsme zažívali my. Aby si dokázali nezištně pomáhat a chránili tu krásu kolem nás. Není nic krásnějšího než usnout při šumění řeky, svitu měsíce, kdy vás probudí jelení troubení nebo chrochtání Bachyně s malými prasátky.
Všechny tuláky zdraví Jirka z Týnce