Celý život jsem poznával svět – svět je krásný
- Autor příběhu: František K., 82 let
U dědy na statku
Jako malý jsem hodně času trávil u dědy na velkém statku a pomáhal mu s různými pracemi. Po základní škole jsem studoval na gymnáziu. Každý víkend a volný čas jsem trávil u dědy na statku, ale většinou na uhelných dolech jako brigádník. Třídil jsem uhlí, nakládal uhlí do vozíků, tahal vozíky s uhlím. Práce mezi havíři mě bavila, i když to byla dřina.
Po maturitě byla volba kam dál jasná. Šel jsem studovat na Vysokou báňskou školu - geologii. Bavilo mě chodit po krajině, po horách s ruksakem na zádech, odhadovat různá podloží, studovat mapy. Láska k mapám mi zůstala do dnes. Po promoci jsem dostal umístěnku do Geofyziky Brno – kde jsme pomocí přístrojů mapovali místa vhodná pro vrty. Jezdil jsem po celé republice. Dostal jsem se také do týmu geofyziků, který spolupracoval s kolegy ve Francii, Španělsku, Itálii, Anglii… a vytypovávali místa vrtů nebo si předávali zkušenosti.
Cesty za ropou po celé Evropě
Pak jsem přešel pracovat do Hodonína, do Moravských naftových dolů. Byl jsem ve skupině, která vyhodnocovala výzkumy, a rozhodovali jsme kde a jak se bude těžit nafta. Za pár let jsem měl opět štěstí, že jsem byl vybrán do týmu, který jezdil po evropských zemích včetně tehdejšího Sovětského svazu a kontroloval spolu s kolegy z jiných zemí stav těžby ropy v jednotlivých místech a průtok v ropovodech. K této práci mi dopomohlo i to, že jsem uměl několik řečí – rusky, německy, anglicky.
Jezdíval jsem s mezinárodní skupinou pravidelně na kontrolu těžby ropy a zemního plynu. Jezdil jsem třeba ze Sibiře až po Maďarsko, Polsko…, prostě do všech zemí, které odebírali ropu – v rámci tehdejšího RVHP. Práce mě bavila. I když byla náročná, a rodina si mě pár let moc neužila. Rád jsem cestoval a poznával cizí země a jejich kulturu.
Musím říct, že štěstí mě potkalo už za dob studia, kdy jsem na svých toulkách krajinou potkal svou budoucí ženu. Manželka mě vždy podporovala a vychovali jsme tři báječné dcery.
Po listopadové revoluci 1989 jsem se opět náhodně dostal do týmu zakládající Sociální demokracie, kde jsem se seznámil se současným presidentem Milošem Zemanem a Zdeňkem Škromachem. V letech 1990 až 1994 jsem byl zvolen starostou. Některé projekty se mi podařilo úspěšně nastartovat, zachovat, jiné se nepodařily. Ale tak už to chodí a snad další v tom budou úspěšně pokračovat. Z komunální politiky jsem se vrátil zpět ke své milované práci – naftařině a v roce 2001 jsem odešel do důchodu.
Ani v důchodu se nenudím. Doma jsem dokázal sedět jen nad mapami, jinak mě to táhlo ven. Mám velkou rodinu, která má zahrady a na těch bylo dost práce. Rád jsem cestoval, hlavně po celé Moravě a na různé zájezdy.
V současnosti žiji v domově pro seniory. Manželka mi zemřela, děti mají spoustu práce, a můj zdravotní stav už vyžaduje větší péči. Ale ani tady nezahálím. I když jsem o většinu map přišel při tornádu, které poničilo můj dřívější domov, když je dobré počasí, pomáhám chlapům z údržby, uklízím park v okolí domova. Rodina za mnou často jezdí a i já jezdívám za svými dětmi.
Na závěr mohu dodat, že celý život jsem se snažil být slušným člověkem, mít radost z práce a když byla možnost - poznávat svět. A když se během mého života našli lidé, kteří se snažili mi práci kazit, takzvaně házet klacky pod nohy, závidět, tak přesto jsem přesvědčený, že svět je krásný.
Nejen že jsem ho poznal, ale také jsem si jej i užil. A to stejné přeji i vám.