Snad nezmizí lidskost ze světa
- Autor příběhu: Zdeněk Vovsík, 87 let
Pocházím z Neveklova a s láskou rád vzpomínám na můj rodný kraj. Oba moji rodiče těžce pracovali. Maminka obstarávala hospodářství, které jsme měli doma a tatínek byl zedníkem a ještě každý den po práci pracoval na našich 4 hektarech půdy. Měli jsme tenkrát spoustu zvířat, ale mě se nejvíce vryly do paměti dvě kravky, o které jsem se staral. Pořád si pamatuji jejich jména – jmenovaly se Minda a Straka.
Nejraději vzpomínám na chvíle strávené se svou maminkou. Maminka uměla krásně hrát na tahací harmoniku. Každý večer po práci jsme se scházeli se sousedy a přáteli u rybníka, hrálo se a zpívalo. Pro všechny vesničany to byl čas odpočinku a přátelského setkávání. Lidé si tam povídali, vyprávěli, vzpomínali… Byl to krásný čas, zdá se mi, že lidé si byli blíž a měli k sobě víc pochopení než dnes.
V době mého dětství zuřila válka. Moje báječná maminka kromě hraní na harmoniku pekla také výborné cukroví. Uměla ho tak dobře, že za ní chodili i Němci. Přinesli si suroviny a prosili maminku, aby jim také nějaké upekla. Ona ho upekla a ráda. Říkávala, že lidskost je právě za války nejvíce důležitá.
Z dětství si ještě vzpomínám, jak rád jsem hrál fotbal. Říkali mi „dítě hřiště“. Láska k fotbalu mi vydržela dodnes, aktivně jsem zvládal hrát přibližně do 60 let. Měl jsem i možnost zahrát si s tehdejším fotbalovým reprezentantem Janem Novákem, který k nám do vsi občas zavítal. Po fotbale se vždycky zdržel a zapojil se aktivně do vesnické zábavy. Ke všem byl družný a laskavý. Vzpomínám si, jak mu přišlo úsměvné naše fotbalové heslo, které znělo: „Podle ptáka poznáš Nevekláka.“
Už je to všechno pryč a zůstaly mi jen vzpomínky. Musím uznat, že jsem v životě poznal hodně laskavých a dobrých lidí, ale zdá se mi, že se lidskost ze světa pomaloučku vytrácí. Přál bych si, aby se nevytratila úplně a aby i naše děti a vnoučata a další generace měly k sobě alespoň občas tak blízko tak jako my tenkrát u rybníka s maminkou a její harmonikou.