Vzpomínky z válečného dětství zůstávají navždy
- Autor příběhu: Kováčová, 82 let
Jmenuji se Kováčová, je mi 82 let a pocházím z Rapšachu blízko hranic. Bydlela jsem s rodiči na velkém statku okolo 10 hektarů. Měly jsme velké hospodářství, několik krav, volů, koz, ovcí, králíků, slepiček atd. Moje rodiče měly mnoho práce na statku, byla to velká dřina. Bohužel můj jediný sourozenec tragicky zahynul.
Můj začátek života si pamatuji, když se bombardovalo velenické nádraží. Byli všude velké rány, lítala letadla. Doma nám z poliček padalo nádobí, které se rozbilo. Celá rodina byla hrůzou bez sebe. Vzhledem k mému věku jsem nerozuměla, co se děje. Měli hospodářství a tatínek byl u hasičů. Najednou k nám domů vtrhli vojáci, otevřeli skříň a hledali uniformu a zbraň, namířili na tatínka samopalem. Samozřejmě, že tatínek měl pouze uniformu. Já jsem začala plakat a prosila „nezabíjejte mi mého tatínka“.
Během dvou hodin jsme se museli sbalit a šly jsme přes les a lomy pěšky na cestu do Rakouska. Tatínek vzal můj kočárek z půdy, do kterého položil čerstvě upečené bochníky chleba. Posadil mě na ten chleba a jeli jsme. Byli dva povozy pro staré lidi, kteří by cestu neušly, ale my jsme šli pěšky. Tam jsme byli ve stodole a spali jsme na slámě, v ešusech jsme měli polívky. Rakušáci z nás neměly radost, sami měli bídu. Pak jsme pár dnů byli u sedláka ve Wenigzellu. Byli jsme tam celkem 10 dní, někteří tam byli mnohem déle.
Tatínek chodil každý den na hranice a ptal se, kdy půjdeme zpátky. Když jsme se vrátili, hořel náš dům a stodola. Viděla jsem plameny a kouř a to jak vyváděli dobytek. Náš obytný dům zachránili, ale jelikož hodně stříkali vodu, tak se tam nedalo bydlet, protože kapala voda ze slaměné střechy. Vynášely jsme nábytek. V jedné prosklené vitríně jsme měly šperky. Lidé okolo rozkradly šperky a i nábytek. Chalupu jsme postupně přestavěli.
Pak přišel rok 1953 a asi 160 rodin z Rapšachu se stěhovalo do vnitrozemí ze strachu, že je Němci vyhodí. Ještě jsme dostali posudek od obce, že jsme nespolehlivá a silně nábožensky založená rodina. To byl další důvod k vystěhování. Přestěhovali jsme se do Odolené Vody, ale už jsem si tam nikdy nezvykla. Z velkého statku jsme najednou bydleli ve dvou místnostech. Jeden sedlák chtěl od nás odkoupit dobytek, ale bohužel nám to nepovolili, protože potřebovali dobytek do JZD. Mohli jsme si vzít pouze jednu krávu. Chudák maminka musela dojít na obec pro potvrzení na kousíček slámy.
Moje rodiče si velmi vytrpěli. Chodila jsem pouze do obecné osmileté školy. V Odolené Vodě jsem pracovala ve fabrice, kde se vyráběly součástky na letadla. Tam jsem potkala svého muže, za kterého jsem se provdala ve 22 letech. Máme spolu dva syny a jednu dceru. Maminka prodělala cévní mozkovou příhodu a tak jsem se o ní starala. Pak jsme se všichni vrátili do Rapšachu do bytovky. Náš dům zbourali. Po úmrtí rodičů jsme se přestěhovali do Českých Budějovic a pracovala jsem 15 let ve Sfinxu, kde se vyrábělo nádobí. Manžel pracoval v zemědělství, jezdil tam traktorem. Děti vyrostli a už mají své rodiny. Manžel mi zemřel v 53 letech. Momentálně bydlím sama v bytě, jsem spokojená, hrdá babička a prababička. Stále se mi objevují vzpomínky z mého dětství ohledně války, nikdy na to nezapomenu.