Cesta vlakem do minulosti
- Autor příběhu: Eva Anna Hekšová, vdaná Machálková, 86 let
Narodila jsem se 23. května 1936 v Kyjově jako prvorozená dcera a byla jsem pokřtěna v církvi
Československé husitské, jako Eva Anna Hekschová – příjmení bylo počeštěno na Hekšová až po
válce.
Tatínek Rudolf byl profesor matematiky a deskriptivní geometrie a učil v Kyjově na reálném
gymnáziu. Maminka Anna byla vyučena dámskou kadeřnicí. Byla v domácnosti a pečovala o mě a
starala se o tom, aby bylo doma vše v pořádku, což se jí dařilo výborně. Byla výbornou kuchařkou a
byla velmi pečlivá.
Tak jsme s rodinou žili v klidu až do doby, než vypukla druhá světová válka. Němci obsadili naši
krásnou zemi. Můj tatínek byl Žid, a ty neměli němci v lásce. Aby byl odlišený od ostatních lidí, musel
na oblečení nosit žlutou židovskou hvězdu s nápisem JUDE. Hned byl donucen přestat učit a byl
nasazen na manuální práci v zahradnictví v Kyjově. Naštěstí mohl zůstat doma. V té době se ukázalo,
kdo byli naši opravdoví přátelé. V kyjově žilo poměrně dost židů. Scházeli jsme se odpoledne vždy u
nějaké rodiny. Pil se čaj, někdy i káva a každý přinesl něco dobrého na zub. Dospělí si povídali a hráli
karty. Děti si hrály a někdy i poslouchaly, ale moc tomu všemu nerozuměly.
Já s maminkou jsem hvězdu nenosila, takže můj vstup do školy byl normální, ale úšklebků a posměšků
„židovka“ jsem si užila dostatečně. Židovské děti se scházely u nás doma a tatínek, pokud mu to čas
dovolil, je vyučoval doma. Tak to šlo až do doby, než němci začali v Kyjově organizovat transporty
židů do koncentračních táborů. Většina z nich šla rovnou do plynu v koncentračních táborech
Osvětim a Dachau. Tam také skončili moji příbuzní Anička a František, sourozenci mého tatínka, kteří
žili v Praze. Jednou na tatínka přišlo lživé udání, že má něco společného s vydáváním letáků. Němci
vběhli v noci do našeho domu a vše tam převrátili vzhůru nohama, ale nic nenašli. O pár týdnů
později přišlo předvolání tatínka do transportu. Nejprve byl odvezen do svozového tábora Hagibor.
Po nějaké době byl tatínek převezen do tábora Terezín. Tatínek zde vyučoval. V jednom bloku byla
zřízena „škola“ pro děti. Tatínek nemusel tudíž chodit těžce pracovat, což mu zřejmě zachránilo život.
Terezín byl přestupní stanicí do dalších koncentračních táborů, táborů smrti. Naštěstí Němci začali
prohrávat, a tak se transporty již neuskutečnily. Tatínkovi jsme mohly napsat dopis, samozřejmě
německy. Napsala jsem tam „meine liebe tatínku“, slovo „fater“ jsem nenapsala, protože to pro mě
byl prostě tatínek.
Není pravda, že člověk na zlé věci časem zapomene. Opak je pravdou. Nemělo by se zapomínat
hlavně proto, aby k takovým hrůzám již nedocházelo. Já jsem tenkrát byla malá holka, ale zážitků si
pamatuji spoustu.