SOUTĚŽ PRO DĚTI INSPIRUJTE SE PŘÍBEHĚM PROBÍHÁ AŽ DO 30. 6. 2022.
Výherci
- Blanka Holubová, 75 let, příběh “Zima v Praze”
- Bohuslav Zika, 99 let, příběh “Strom je dar života”
- Jiří Mlejnský, 83 let, příběh “Duch Posázaví s hroznovým cukrem v kapse”
- Marie Čermáková, 92 let, příběh “Křížem krážem aneb Jak jsme cestovali”
- Vlasta Hunkesová, 96 let, příběh “Bez práce jsem nemohla být”
5× cena dle vlastního výběru
Všechny doručené příběhy budou slosovány a pět vylosovaných bude odměněno cenou dle vlastního výběru v hodnotě 30 000 korun.
Vybrané příběhy vyjdou jako kniha
Pošlete vzkaz příběhem chce zejména podpořit mezigenerační dialog. Ale nejen to. Přejeme si, aby příběhy našich seniorů byly „slyšet”. V neposlední řadě chceme seniory motivovat ke kreativní a smysluplné aktivitě, která je posílí jak emocionálně tak mentálně.
Posílejte svoje příběhy až do 30. 4. 2022
Příběh posílejte přes formulář. Text smí být maximálně 3 600 znaků dlouhý a je potřeba k němu přiložit foto. Senioři se mohou zúčastnit pouze pod hlavičkou organizace (např. domov pro seniory, denní stacionář, kroužek pletení apod.)
Dárek za každý příběh
Po odeslání příběhu můžete požádat o knihu pro seniory Z pohody do pohody a/nebo speciální puzzle na procvičování jemné motoriky a paměti. Knihy i puzzle jsou zdarma včetně poštovného.
O Pošlete vzkaz příběhem
Projekt Pošlete vzkaz příběhem vznikl v rámci iniciativy Oživíme Česko, kterou založila PVZP, konkrétně Ing. Halina Trsková, místopředsedkyně představenstva Pojišťovny, na začátku epidemie koronaviru. Iniciativa prostřednictvím různých projektů podpořila české podnikatele a firmy, v projektu Vykouzlete pohádkovou knížku naše nejmenší. Společným jmenovatelem je podpora a motivace. Seniory PVZP v rámci společenské odpovědnosti dlouhodobě podporuje celou řadou aktivit – knihou Z pohody do pohody, vytvořením speciálního puzzle nebo koncerty s písněmi Karla Hašlera pro seniory zdarma.
Galerie příběhů
Cesta vlakem do minulosti
Cesta světem aneb důchodem život nekončí
Jmenuji se Václav Částka, narodil jsem se v roce 1940, je mi 81 let.
Celý život jsem učil český jazyk a dějepis a mým koníčkem bylo cestování a jízda na kole.
Zpočátku po naší republice a zemích, kam jsme mohli z bývalého Československa vycestovat.
Vzpomínky z válečného dětství zůstávají navždy
Jmenuji se Kováčová, je mi 82 let a pocházím z Rapšachu blízko hranic. Bydlela jsem s rodiči na velkém statku okolo 10 hektarů. Měly jsme velké hospodářství, několik krav, volů, koz, ovcí, králíků, slepiček atd. Moje rodiče měly mnoho práce na statku, byla to velká dřina.
Zapomínat je nebezpečné
V průběhu studia jsem pak obdržel dopis o odkladu nástupu vojenské služby a musel jsem nastoupit do tábora nucených prací k pomocným technickým praporům do karvinských dolů. Zde jsem pracoval dlouhých 29 měsíců.
Snad nezmizí lidskost ze světa
Pocházím z Neveklova a s láskou rád vzpomínám na můj rodný kraj. Oba moji rodiče těžce pracovali. Maminka obstarávala hospodářství, tatínek byl zedník.
Poselství ukrývám do poezie
Jmenuji se Ivan a v životě jsem to neměl vždycky snadné. Svoje pocity, ať už dobré nebo špatné vkládám do básní, které píšu.
Celý život jsem poznával svět – svět je krásný
Jmenuji se František a je mi 82 let. Narodil jsem se začátkem války do hornické rodiny. Můj děd byl sice statkář, který přišel do hornického kraje ze Slovenska, ale můj otec byl důlní inženýr a dva mí strýcové také pracovali na dole.
Duch Posázaví s hroznovým cukrem v kapse
Jsem velký obdivovatel naší krásné země. Už jako kluk jsem s kamarády zažíval různá dobrodružství, věnovali jsme se vodáckému sportu a trempování.
Nikdy to nevzdát
Narodila jsem se v roce 1925 na statku, kde moji rodiče měli pronajatou jednu malou místnost. Byla to taková malá kuchyňka, kde jsme měli i postel. Celkem nás bylo 5.
Bez práce jsem nemohla být
Jmenuji se Vlasta. Letos jsem oslavila 96. narozeniny. Narodila jsem se v roce 1926 na statku. Byla jsem jedináček v naší rodině, což v té době byla spíše výjimka.
Rodinná setkávání na chalupě
Když jsem byla malička, scházeli jsme se celá rodina na chalupě. Maminka, tatínek, bráška, babička, dědeček, teta, strejda a dvě sestřenice. Jezdili jsme pravidelně každé prázdniny.
Mých devadesát let
Můj život je příběhem devadesáti let života. Bylo to dlouhých devadesát let, které z mého dnešního úhlu pohledu uběhly jako voda v řece Moravě, kterou jsem byl pokřtěn
Nikdy se nezvdávejte
Jmenuji se Bohuslava. Pocházím z Jižních Čech, kde je krásná příroda a spousta rybníků. Mám moc ráda zvířata a tak jsme spoustu zvířat chovali i s manželem u našeho domečku.
Má sportovní kariéra aneb Veďte děti ke sportu zodpovědně
Sportoval jsem různě skoro celý život, více než 70 let. Nejvíce jsem se věnoval atletice, nejprve jako závodník, pak jako trenér, nakonec jako rozhodčí a funkcionář.
Život není vždy peříčko
Jmenuji se Alenka, mám dva krásné zdravé syny, ale ne vždy je život příjemný a spravedlivý. Ovšem nikdy se člověk nemá vzdávat svých snů a nadějí.
Prateta Klára a čas aneb Jak se Rozárka naučila vidět na růžích perly
Pokud se sejdu se svou praneteří Rozárkou, je mi jasné, že se ocitnu pod palbou otázek. Je totiž velmi zvídavá a nejednou mne už svými otázkami přivedla do rozpaků.
Strom je dar života
Vztah k přírodě mám už od dětství. Jelikož jsem vyrůstal do svých 8 let na vesnici. Tam jsme bydleli s babičkou, a ta se mnou pořád chodila do přírody.
Život byl jako pohádka
Narodila jsem se ve Francii v Saint Pierre Montlimart. Bydleli jsme kousek od moře, které bylo krásně čisté a plné mušlí. Měli jsme rodinný dům, kde rodiče chovali hodně domácích zvířat.
Každý člověk má svůj příběh, vítejte v tom mém
Narodila jsem se doma na Slovensku ve vesnici Višne Opatské. Bylo nás celkem pět dětí – 3 děvčata a 2 chlapci. Bydleli jsme v malém bytě, kde byla kuchyň a jedna společná místnost, kde jsme i spali.
ŠTĚSTÍ V NEŠTĚSTÍ
Jmenuji se Brunhilda. Narodila jsem se v březnu roku 1929 v Německu ve městě Castrop-Rauxelu. Maminka byla Němka, jmenovala se Carolin. Tatínek byl Čech - Josef.
ČAS VŠECHNY RÁNY ZAHOJÍ
S manželem jsme nejprve bydleli v Hradišti, pak jsme si pořídili domeček ve Rtyni. Měli jsme se moc hezky. Jezdívali jsme na dovolené do Maďarska, Bulharska. Myslela jsem, že nám to vydrží navždy.
Setkání s Marií Majerovou
Po celý život jsem pracovala s lidmi, nejdéle jako skupinová vedoucí ve škole a jako velký zážitek pro mě i mé svěřence bylo seznámení s Marií Majerovou.
Prázdniny na venkově
Teta měla domek uprostřed velkého dvora, se zahradou a velkým sadem. Když jsme k ní dorazili, přivítala nás, pohladila po zádech a řekla jen: “My to spolu zvládneme.”
Zima v Praze
V Praze bývalo stálé počasí, byl mráz a když napadl sníh, vydržel, dá se říci, že celou zimu. Aby bylo kde bruslit, tak se polévavalo kdejaké hřiště, ať fotbalové, tenisové nebo jen nějaký plácek mezi domy.
Umění ztrácet, umění nalézat
Na světě je mnoho věcí, které se nám líbí, jsou nám milé, jeví se důležité. Mnoho krásy, mnoho zážitků, mnoho vykonané práce, řada úspěchů. Pravda, jsou i věci, které se nám nelíbí.
Přeji si, aby měli k sobě všichni blízko
Když neslouží zdravíčko, tak si pak člověk o to víc váží každého dne.
Člověk by měl mít něco, co ho baví
Mojí velkou životní láskou bylo pečení. Na svatby pekla už moje maminka a já jsem jí ráda pomáhala, takže mě pečení taky „chytlo“.
Dobrá ruka člověka
Je to už 28 let, co jsou v provozu Klimkovicko - Hýlovské lázně. Mnoho občanů ani netuší a neví, jak těžké začátky měli první pracovníci i jejich vedení i samotní obyvatelé části Hýlova.
Příběh ze života
Psal se rok 1983, tehdy jsem se odstěhoval za druhou manželkou kousek za Makov na Slovensko. Do práce jsem dojížděl denně autobusem do Mariánských Hor cca 70 km.
Vzpomínky nám zůstanou a humor je koření života
Do školy jsem chodila moc ráda, něco mě bavilo víc, něco míň, jsem spíš humanitní typ. Pamatuji si uhelné prázdniny i pracovní soboty.
Člověk má být vděčný za to, co má
Jmenuji se Ludmila a vyrůstala jsem se čtyřmi sourozenci. Měla jsem dva mladší a jednoho staršího bratra.
Pokud chceš mít hezký den, každé ráno vstávej s písničkou
Pokud vzpomínám na dětství, tak na to, že nám maminka každý den zpívala. Už tehdy jsem se učila, že vstávat se má s písničkou.
Ptejte se
Můj příběh začíná v srpnu roku 1968. Zemí se tou dobou valily ruské tanky, na Prahu postupovala vojska „spřátelených“ armád Varšavské smlouvy v čele s Rusy.
Můj život v domově důchodců
Nejdříve jsem pracoval v domově důchodců jako údržbář. To mi dalo dobrou průpravu pro současný život, jeho tempo a rytmus.
Poselství
Čím je člověk starší, tím častěji vzpomíná na časy minulé. Co prožil v dětství a mládí, na své zemřelé rodiče a prarodiče, na dávné kamarády a i pozdější přátele.
Jak hluboko může člověk morálně klesnout...
V roce 1980 jsem pracoval v první brněnské strojírně na Olomoucké ulici v Brně ve funkci Vedoucí mistr v těžké kotlárně, kde se vyráběla různá energetická zařízení. Byl to náročný provoz.
Vzpomínky na dětství
Od svých 6 let jsem musela doma pomáhat, poklízet králíky, slepice, kachny, pásla jsem kozy a starala se se svými šesti sourozenci o krmivo.
Pandemické náhody
Splněná je moje celoživotní představa, pokud se dožiji vyššího věku, zažádám o Domov. Jsem tady již 8 let. Děti nesouhlasily, ale pochopily.
Když mi bylo osmnáct
Rozdávej radost a vrátí se Ti
Jako dítě jsem prožívala válku v krytě ve zříceném domě po zásahu bomby. Jídlo bylo na příděl – na lístky.
Poselství skrze stromy
Přemýšlím o tom, co napsat jako poselství mladším generacím o svém životě, který byl mnohdy jako na houpačce. Jednou jsi dole, jednou nahoře, tak, jak to v životě bývá.
Vzpomínka na moravskou zimu
Příběh je poutavým vyprávěním o časech minulých, v nichž zimy byly kořeněny dobovými zvyky a lidé k sobě měli blíž, přestože řešili stejné problémy jako lidé doby dnešní.
Mějme se rádi
Vyrůstala jsem na malé vesnici, kde jsem neměla příliš vrstevníků. Do školy jsem už od první třídy dojížděla a neměla možnost úplně rozvíjet vzájemné vztahy, protože jsem stále musela hlídat odjezdy autobusů domů.
Stala se ze mě hvězda
Již jako malá holka jsem si přála nějak vynikat. Hrála jsem na tři hudební nástroje, už na základní škole jsem vyhrávala recitační soutěže, zpívala na různých společenských akcích a také toužila zahrát si ve filmu.
Věk je jen číslo, ne překážka
Každá etapa života krásná byla a já většinou s úsměvem na tváři žila.
Pak budete vzpomínat na Vaše první dětské kroky a na první pusu
a ve stáří, že Vás někdo pustil sednout v autobusu.
Křížem krážem aneb Jak jsme cestovali
Můj otec byl lesní hajný, matka v domácnosti, bratr, sestra, já a bydleli jsme na hájence. Před válku otec byl zaměstnán na panství hraběte Lažanského v Chyši na Karlovarsku. Ve 30. letech začala averze mezi lesními dělníky. Přestali se přátelit
Vzpomínky na babičku
Moje babička se jmenovala Helena Brauerová a dožila se pouhých padesáti let. Pamatuji si na tu dobu, kdy na poutích se prodávaly fialové bonbony. Byla to doba dětství, her, běhání po loukách a povídání si s babičkou.
Kdo si hraje, nezlobí a hlavně se nikdy nenudí
Myslím, že moje mládí, přestože jsem vyrůstala v době válečné, kdy téměř žádné hračky nebyli, jsme si bohatě užili. Vyrůstala jsem v malé obci ve východních Čechách, kdy byli travnaté plácky a háje a po škole jsme se v létě či v zimě scházeli a společně skákali, běhali a ohýbali se při hrách.
Důležité v životě je, zadělat si na krásné vzpomínky
Je dar mít rodiče do víc než sedmdesáti. Je dar mít prarodiče, do víc než čtyřiceti. Když sedím na lavičce u stromu, u pečovatelského domu, v kterém nyní žiji, vzpomínám si, jak jsme jako rodina všichni trávili velkou část našich životů, neubráním se dojetí.
S koníčkem prožít spokojené stáří
Práce mi byla koníčkem, byla jsem plně vytížená, zaměstnaná a spokojená. Najednou odchod do důchodu sice o 3 roky déle, ale bylo to tu.
Dopisy mamince do nebe
Je mi líto, že v době, kdy ještě moje maminka žila, nebyl náš vztah úplně nejideálnější, nebylo v něm tolik intimity a důvěry a i když jsme cítily, že jsme na sebe napojeny a máme se moc rády, nebyly jsme si to nikdy schopny říct.
Mezibořští čiperové
Povídkami si krátím čas v Pečovatelském domě v Meziboří. Tato je o dědcích karbanicích a taky o tom, že s humorem a parťáky život snazší. O to víc ve stáří.
Něco mezi nebem a zemí
Rok 1981 byl pro mne rokem nešťastným. V dubnu jsem porodila mrtvé dítě a v květnu tragicky přišla o svoji maminku, se kterou jsme měly báječný vztah. Byla jsem zoufalá.
Snažte se k seniorům být trpěliví a ohleduplní
Ukončení pracovní činnosti a odchod do důchodu znamená zásadní změnu v životě každého jednotlivce. Vyčlenění z pracovního kolektivu, změna režimu dne, přibývající věk a další problémy – to vše má nepříznivý vliv na psychiku člověka.
Výzva, která mě posílila aneb Po kočce taky nechcete, aby štěkala
Vybavují se mi různé epizody mého ne vždy šťastného života. Někdy to bylo a je jak na houpačce, nahoru - dolů a člověk s tím nic nenadělá.
Nevyžádané rady aneb Dobrá rada nad zlato
S termínem "nevyžádané rady" mě seznámila až moje snacha, která je na tzv. nevyžádané rady patrně z nějakých důvodů alergická. Já si naopak myslím, že rady mi dává ten, komu na mě záleží,...
Ve spolku spousta nových zážitků
Připravujte se na důchod, předcházejte osamění a vyčlenění ze společenského života. Zapojte se do činností nějakého fungujícího spolku.
Nechceme žít na okraji, chceme žít s Vámi.
Je všeobecně známo, že naše populace demograficky stárne. Ale jaký vlastně je pohled dnešní společnosti na stáří?
Druhé housle
V podzimních barvách života si užívám harmonie, byť se může zdát, že ve výkonově zaměřené společnosti mohu hrát již jen druhé housle, což má v obecné mluvě poněkud pejorativní nádech.
Nevzdávej boj
Před 18 lety jsem začala trpět krutými bolestmi trojklaných nervů všech 3 větví. V Praze v různých nemocnicích operace, ozáření Gama nožem...
Vzpomínky pohádkového čtecího dědečka Jiřího Grumlíka
V mém věku 85 let má paměť už není tak bystrá, jak bývala dříve, ale mé dětství si pamatuji velice dobře, protože probíhalo v době 2. světové války.
Sportovní kámošky 50 let spolu
Vše začalo zhruba tak před padesáti lety... tehdy jsme byly mladé holky, sportovkyně, které se rozhodly hrát házenou...
Važte si času, který můžete strávit s rodiči a prarodiči.
Jako malá jsem se od babičky na prázdninách ve Stodě u Plzně naučila nejdřív háčkovat, později i plést.
Udržujte se ve formě!
Vždycky jsem byl pohybově nadaný, a tak se zkoušeli psí kusy, aby se zjistilo, co mi půjde nejlépe.
Vzpomínejte na to hezké. Na to špatné je život příliš krátký.
Měli jsme s tatínkem takový svůj rituál. Rád pražil kávu sám. Říkal, že náš byt je pak takové „kávové doupě“.
Nepřestávejte s tím, co máte rádi.
Vždycky jsem měla energie na rozdávání. Nicnedělání mi přišlo jako ztráta času.
Dobrodružství je koření života. Nikdy se ho nevzdávejte.
Doma mě vždycky vedli k tomu, abych se nebál, abych byl průbojný a odvážný. Od malička jsem slýchal…
Nikdy není pozdě na to splnit si svůj sen.
Vyrůstat v Klukovicích bylo jako vyrůstat v Praze a zároveň na vesnici. Měli jsme králíky i slepice…